Adopce?!
A navždy jím bude, to vím už léta. Ještě poměrně nedávno jsem si chtěla sourozence adoptovat. Záměrně říkám chtěla. Kdyby to totiž vyšlo, vybrala bych si ho já a pomáhala bych se o něj starat. Nebo bych ho mohla naučit něco nového. V každém případě by z něj asi vyrostl spíš dobrý kamarád(ka), než sourozenec, jakého si člověk představí, když se řekne „ségra“.
Jenomže není. Ani rodný, ani adoptovaný. A to by mi bylo jedno, jestli je to kluk nebo holka. Rozuměla bych si s oběma. Dnes chápu, proč jsme nikoho neadoptovaly. Mamka si mě pořídila ve vyšším věku – radost na stará kolena, jak občas říká – a vychovat dalšího potomka by nebylo nic jednoduchého. A nejen to, naše finanční situace působí další problém: na pomoc s výchovou sourozence bych neměla čas, když chodím na několik brigád.
Dítě, kterému se rodina nevěnuje – třeba proto, že na něj nemá čas jenom kvůli množství práce, bez které by nemohla žít – je chudák. Sama to vidím, když vedu kroužek pro děti a dozvím se: „Tobě to řeknu, se mnou si máma nepovídá, protože nemá čas, ale ty se mi věnuješ!“
Ne, k něčemu takovému bych svého případného „rodného“ sourozence odsoudit nechtěla. Kdykoli na adopci přijde řeč, dozvím se, že si musím počkat na vlastní děti. Dávno vím, proč. Ale vlastní dítě není sourozenec. I kdybych si ho pořídila teď…