Alchymista

Choval se tu jako doma. Dokonce si dovolil pokynout mu, aby si sedl proti němu ke stolu, skoro na stejnou úroveň. Alchymista se však musel spokojit s nepohodlnou, nízkou stoličkou.

„Co mi chcete?“ zeptal se návštěvníka nečekaně ostře. Doufal, že na něj nepadl císařův hněv jako na ty šarlatány, kteří se pokoušeli vyrobit kámen mudrců a elixír nesmrtelnosti. Nevěřil v tyhle staré legendy. Co si sám neověřil pokusy, to pro něj neexistovalo. Přesto se v některých věcech vyznal a měl úspěchy i u dvora.

Muž před něj položil malou, baňatou lahvičku s čirou tekutinou.

Alchymista zbledl. „Bez chuti a zápachu. Na mrtvém těle nikdo nenajde důkaz a nikdo nezná protijed…“ znovu slyšel ta slova. Sám si ji před lety koupil v dalekém Orientu. Tehdy ještě neměl důvod bát se, ale jistota je jistota. To věděl už v té době. Vždycky ji nosil u sebe. Nikomu se nesvěřil, že ji má. Jak se mohla dostat do rukou císařových nepřátel? Možná… ano, to mohla být jediná šance. Pátravě si dvořana prohlížel.

Jako by odhadl jeho podezření, muž káravě zamlaskal. Než promluvil, rozhlédl se po místnosti, snad aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá. „Není důležité, jak jsem tuhle lahvičku získal. Vím, co obsahuje, i za kolik jsi ji koupil. A od koho! Císař by jistě rád slyšel, že mu jeho oblíbenec usiluje o život. Že je vlastně špehem jeho bratra Matyáše, který se vetřel na jeho dvůr jako alchymista…“ mluvil laskavě a skoro přátelsky, oči však zůstaly chladné a pohled ostrý.

Návštěvník se zamyšleně zadíval z okna. Po chvíli zavrtěl hlavou, jako by chtěl zahnat nějakou neodbytnou myšlenku, než pokračoval: „Dvorní astrolog císaři oznámil, že zemře tři dny po svém oblíbeném lvu…“ posunul flakónek blíž k alchymistovi. „Je jenom na tobě, jak se rozhodneš.“ Vedle lahvičky do desky stolu zapíchl dýku. Její ostří se ve světle pochodně zlověstně zablesklo. „Myslím, že víš dost, abys mohl úkol splnit. Rozhodni se hned.“
Alchymista se bez váhání natáhl po lahvičce s jedem. Bez chuti a zápachu. Aspoň ho bude mít u sebe. Třeba ještě dokáže svého chlebodárce zachránit.

Dvořan spokojeně přikývl. Vstal a bez rozloučení zamířil ke dveřím. „Ne abys udělal nějakou hloupost. Důvěryhodní muži sledují každý tvůj krok,“ sykl, než opustil komnatu.

Alchymista osaměl. Natáhl ruku k lahvičce, několikrát ji zkoumavě obrátil, než ji zase vrátil na desku stolu. Nechápal, proč mu ji tady dvořan nechával celou. Pokud se tak dobře vyznal v jedech, věděl by nejen, kde ji sehnal, ale také, že stačí jen nepatrné množství, aby odstranil nepřítele. Proč zbytečně plýtvat?

Povzdechl si. Služebnictvo už jistě spí. On však musí být celou noc bdělý. Připravit se na zítřejší události…

Vstoupil do své laboratoře v mázhauzu domu. Z poličky vzal lahvičku a přelil do ní obsah flakónku. Opatrně k ní přivázal kousek papíru, kam si svým tajným písmem poznamenal, co obsahuje a jaké má účinky. Flakónek několikrát pečlivě vypláchl. Stačí nepatrné množství… Jako by ta slova slyšel včera.

Spokojeně pokýval hlavou. Nikdo se nemusí nic dozvědět. Zítra obsah flakónku s klidným svědomím použije. Důvěryhodní muži podají jasnou zprávu: obchodník ho obelstil a prodal mu jen neškodnou tekutinu, kterou vydával za silný jed. ušklíbl se. Tak to bude nejlepší. Císař mu bude vděčit za záchranu života a až mu sdělí, kdo ho chtěl zabít… na okamžik se zasnil, ale hned si v duchu vynadal. Ne, teď nebyl čas na budoucnost. Do rána měl co dělat, aby vymyslel, jak se dostat do zvěřince a otrávit císařova lva.

•••

Přestože se skoro nevyspal, odcházel na císařský dvůr se spokojeným úsměvem. Jakou zprávu podají důvěryhodní muži teď? – napadlo ho zlomyslně.

Do svojí laboratoře na Pražském hradě vcházel s bezstarostným pohvizdováním. Snažil se působit nenápadně, ale měl pocit, že se chová jinak než obvykle. A jak vůbec zdůvodní svoji cestu do zvěřince? Copak potřeboval císařova lva? Neviděl žádné východisko, které však během dne musel najít. Tím si byl jistý. Šlo mu o život. Buď on, nebo lev a císař. Koho obětuje? Zatím se misky vah nakláněly na jeho stranu. Tu lahvičku měl u sebe. Naplněnou čistou vodou, ale jed dobře schoval. Radši si sáhnout na život, než se dostat do rukou rozezlených dvořanů a přívrženců Matyáše! Že nedojde spasení? Posměšně se ušklíbl. O tuhle možnost přišel už tehdy, když poprvé vstoupil do alchymistické laboratoře. Všichni ho vinili ze spojení se samotným Satanem. Kdo jiný než on by mu dal moc připravit dosud neznámé experimenty?

Přestože se rozhodl, myšlenka se k němu neodbytně vracela celý den. Nějakou cestu ke lvovi by snadno našel. Určitě tu je, stačí se trochu zamyslet… Ne! Mávl rukou, jako by odháněl otravný hmyz, který mu létá kolem hlavy.

Co donesou oni důvěryhodní muži dvořanovi? Že je nejistý? Chová se podezřele a brzy na sebe strhne veškerou pozornost? Nebylo by nakonec lepší ho odstranit dříve, než bude pozdě? Než se Rudolf dozví o jejich plánu a potrestá je? Takhle teď o něm určitě přemýšleli, když sledovali jeho počínání. Pochopil, že to musí udělat. Alespoň naoko, aby ostatní byli spokojení. Pak bude mít dost času; ztratí se z Pražského hradu a přesune se na panství nějakého šlechtice. Tam na něj dlouhé ruce dvořanů nedosáhnou.

Pečlivě za sebou zamkl dveře laboratoře. Nikdo se nesmí dostat dovnitř a odhalit jeho zradu. Nikdy. Věděl, co by pak následovalo… Uklidňovalo ho pouze vědomí, že jen málokdo dokáže rozluštit jeho tajné písmo. S hrdým výrazem ve tváři se vydal do císařského zvěřince. Pod pláštěm nervózně svíral flakónek, jinak na něm nebylo poznat, že by se bál.

Dokonáno jest! – pomyslel si, když odcházel od výběhu císařova oblíbeného lva. Měl štěstí, za celou dobu se tu neobjevila stráž, ani žádný ze sloužících, který měl zvířata na starosti. Ještě nikoho nepotkat cestou a mohl být spokojený. A i kdyby, mohl říct, že… Zarazil se. Že co? Všechno byla očividná lež, kterou by odhalil každý arcihlupák. Přidal do kroku. Teď už neměl sebemenší důvod se tu zdržovat.

Zabouchl za sebou dveře laboratoře. Musel se uklidnit. Nic lvovi neudělal, byla to čistá voda, ale co když flakónek špatně vypláchl? Stačí nepatrné množství, aby způsobilo smrt… Zacpal si uši. Ne! Nechtěl ten hlas slyšet. Už nikdy. Neměl si ten jed kupovat. Chybou bylo už to, že vstoupil do služeb císaře Rudolfa II. Měl se od panovníků držet dál, copak mu nestačilo místo na dvoře bohatého šlechtice? Co mu tam chybělo?

Skoro přeslechl vrznutí otevíraných dveří. S trhnutím zvedl hlavu, aby si příchozího prohlédl. Ano, byl to on. Obličej měl zakrytý kápí. V duchu musel obdivovat jeho odvahu.
„Takže?“ Muž výhružně položil ruku na dýku.
„Lva máme z krku…“ odpověděl opatrně.
Dvořan spokojeně přikývl. „Císař?“ zeptal se ostře.
„Zítra,“ promluvil sebejistě,- „vynalezl jsem látku, po které je každé jídlo lahodnější, císař ji jistě bude chtít vyzkoušet. Tázavě se zadíval na muže stojícího u dveří.
„Svůj úkol znáš. Je na tobě, jak ho splníš.“ Lehce kývl alchymistovi na rozloučenou. Dveře se za ním s temným zaduněním zabouchly.

•••

Nechtěl lhát. Cítil, jak se do lží zamotává jako moucha do pavučiny. Nebylo nic, co by mu pomohlo vyprosit se. Věděl, že musí svůj úkol dokončit. Pak se vypořádá se svými pronásledovateli. Důvěryhodní muži ho sledovali na každém kroku. Kdykoli vyšel z domu, odlepil se z protějšího podloubí stín, který se za ním táhl městem. Pokusil se je nachytat. Rychle se otočit, když to pronásledovatel nečekal. Byl zkušený. Jednou si zavazoval škorni, podruhé prohlížel zboží v krámku. Nic mu nemohl dokázat. Měl jen nejasný pocit, mrazení v zádech.

S lahvičkou si nepokrytě pohrával, když zamířil ke kuchyni. Musel jim dát najevo, že se nebojí. On, který duši upsal ďáblu a bát se?! Jak mu najednou byla pověrčivost lidí dobrá!

„Císař si přál vyzkoušet můj nový vynález – zázračnou tekutinu, po které je každé jídlo lahodnější. Už mi za lahvičku zaplatil. Stačí její obsah zamíchat do nejvybranějšího pokrmu na jeho císařské tabuli,“ vysvětloval licoměrně. V duchu si mohl poděkovat. Svoji řeč si včera připravil před zrcadlem, aby působila co možná nejvěrohodněji.

Kuchařka s úsměvem přikývla a lahvičku si od něj vzala. Neptala se, co přesně obsahuje, nebyla to její práce. Znala nálady svého pána – elixír věčného mládí… co už jí jich prošlo rukama a žádný na císaře neúčinkoval. A co by se mu mohlo stát po čiré tekutině?

Alchymista spěchal do své laboratoře. Tady měl útočiště. Musel se vyrovnat se svým svědomím. Jestli se lvovi nebo císaři něco stane, je to jeho vina. Neměl ustoupit dvořanovým výhružkám. Radši se měl nechat zabít, než aby měl na rukou krev on. Ne, teď s tím nic neudělá… Zabloudil očima k místu, kam uložil jed. Je tam a čeká, až nastane správný čas. Stačí nepatrné množství… není protijed… Slyšel to. Stále znovu, jako tehdy.
Jeho poslední naděje…A záchrana…

•••

Když se císař dozvěděl, že jeho oblíbený lev zdechl, byl nepříčetný hněvem. Trestal každého, kdo jen nepatrně opominul své povinnosti. Podezříval svého mladšího bratra Matyáše, hrozil mu válečnou výpravou. Koho jiného by napadlo připravit ho o jeho jedinou radost?! Když se sám nevzdá vlády, donutí ho k tomu postupně. Pokaždé mu vezmou jeho radost – nejdřív lva, pak milenku. Nic nebyla náhoda, za vším stál on, nenáviděný mladší bratr, podporovaný zbytkem rodiny. Ať si počkají! Nebyl už nejmladší a veškeré jeho území stejně nakonec zdědí Matyáš. Copak by ho mohl předat svým nemanželským dětem s Kateřinou Stradovou? Nikdy, nikdy, nikdy! Mohly by dopadnout jako jejich mrtvý bratr Julius Cesar dÁustria.

O smrti lva se alchymista dozvěděl skoro okamžitě. Mluvil o tom celý císařský dvůr, od nejvýše postavených dvořanů po nejobyčejnějšího sluhu. Nikdo nevěděl, jak se má zachovat. Všichni už slyšeli o věštbě, kterou Rudolfovi předložil jeho dvorní astrolog.

Sám tomu nepřikládal žádný význam. Lev už byl starý a beztak sešel věkem.
Lev byl starý…
Císař je starý…
Lev sešel věkem…
Císař… Sejde věkem?

Ne! Ta neodbytná myšlenka, která ho obtěžovala od dvořanovy návštěvy v jeho laboratoři, se přihlásila ke slovu. Stačí nepatrné množství… Lev je mrtvý… Slyšel to znova. Stále dokola. Bez přestání.
To on zabil lva.

Oči zalétly k lahvi na poličce. K lahvi nadepsané tajným písmem. Jeho tajným písmem, které neříkalo nic jiného, než… Věděl, co je tam napsáno. Přímo se tím nápisem kochal.
Následovat bude císař…
Bez chuti a bez zápachu…
Nepatrné množství…
Mysli na spasení duše, jako správný křesťan, synu!
Rázným pohybem vyndal láhev z police. Dolil si poloprázdnou číši vína a naráz ji do sebe obrátil.
Bez chuti a zápachu…
Jen víno.