Až jednou...
Je to holka a dává o sobě vědět. Za dva měsíce svého života snad ještě ani na chvíli nezavřela pusu. Její rodina je slušná a vzdělaná a ví, že se v tuto náročnou dobu musí semknout a držet při sobě.
V nejtěžších chvílích, kdy už sotva stojí na nohou a vyčerpáním se jim klíží zraky, vytvoří hlídací dvojice, které růžového mrňouse odvezou na chodbu. Tam se ho snaží všemožně ukonejšit, střídavě mu nabízejí dudlík a lahev s mlékem, třesou kočárkem, přejíždějí přes práh hlavních dveří, zpívají, recitují, chrastí hračkami. Po nějaké době se růžová na malou chvíli uklidní, aby zase po krátké pauze vyhlásila poplach. Neúspěšná hlídka je na pokraji svých psychických i fyzických sil odsunuta do obýváku k relaxaci a nastupuje hlídka nová, odpočatá. Růžová řve na celé kolo, slyšíte ji už u vstupu do výtahu. Čerstvá hlídací dvojice znova nabízí dudlík i lahev s mlékem, strká před sebou kočárek po chodbě, poskakuje s ním přes práh, o víkendu jsem je viděl jezdit i po dvou zadních kolech.
Jak jsem řekl, jsou to lidé moudří s vysokoškolským vzděláním, tituly na zvonku bych se neodvážil ani sčítat. Ale na růžovou jsou jaksi krátcí. Ta jejich malá holka si je omotala kolem prstu, nehodlá s nimi vyjednávat. Zjistila, že když hodně dlouho křičí z plných plic, vždycky nastoupí někdo, kdo podá dudlík, přinese čerstvé mléko a bude ji drncat přes práh a klidně jezdit i po dvou zadních kolech.
Všechna mimina mi připadají stejná, rozdíl v nich nevidím. Růžová se ale od těch ostatních liší. Vzhledem k tomu, že je uspávána především na chodbě, musí být zřejmě i teple oblečena. Má huňatý a chundelatý obleček, ve kterém vypadá jako plyšák. Říkal jsem si, že možná s tímto typem oblékání nesouhlasí. Je to ženská. Třeba má v oblibě úplně jiný styl. Chce být metalistka, rockerka, možná se jí zalíbil folklor a chtěla by být oblečena do kroje, čepce a vysokých holínek. A co, když ji nejvíc ze všeho nejvíc na životě štve ta růžová. Růžová bouda kočárku, růžový kabát a ponožky, růžová postel i barva pokojíčku, chrastítka, hračky, knížky, police... Barvy dokážou člověka buď pozitivně nakopnout nebo na druhou stranu dokáží vyprovokovat agresivitu. Co když růžová věčně brečí jenom kvůli růžové? To bych se ale pana docenta zeptat neodvážil. Je to člověk, kterého si v baráku nájemníci váží, každý před ním smeká pomyslný klobouk a gratuluje mu ke krásnému růžovému miminku. Pan docent se usmívá, kyne rukou a tváří se spokojeně.
Asi ještě neví, že pan Vondráček ze třetího patra, známý neplatič, buřič a podivín říkal, že Růžová je rozmazlenec a až se jednou naštve, klidně to těm fajnovkám od naproti od plic poví.
Tak si představuji, jak pan docent z dětského oddělení bude naslouchat vyvrheli Vondráčkovi a vychovávat Růžovou podle jeho rad.