Být mezi vyvolenými

Kolikrát si můžete říkat, proč je vám někdo sympatický, přestože ho vlastně vůbec neznáte a kolikrát sami odsoudíte člověka jenom proto, že vám na něm něco nesedí. Možná je to maličkost. Třeba se jinak vyjadřuje, má jiné názory, možná mluví příliš hlasitě nebo naopak potichu. Je zakřiknutý nebo je ho všude plno, obléká se divně, možná je divný jeho účes.

To, že si všichni rozumět nemusíme je jasná věc. Ale kde je vlastně hranice, která rozhoduje o tom, jestli s někým budeme kamarádi do konce života a někdo je nám protivný tak, že se mu zdaleka vyhneme? Každý z nás má právo na vlastní názor. A možná je hodně nespravedlivé, že si ten svůj názor na druhého vytváříme během prvních pár sekund při setkání s ním. Potom ho automaticky zařadíme do určité škatulky, ze které už se sám těžko vymaní. Jasně, může se stát, že svůj názor lehce přehodnotíme, když se dozvíme, že místní hulvát není jenom hulvátem, ale taky mistrem Evropy v karate. Zařadíme ho tedy na příčce hodnocení o něco výš, ale náš první dojem většinou zůstává.

Vezměte si třeba svou třídu. V průměru 25 lidí. Každého osobně známe, o každém z nich za roky společné docházky víme víc než dost. Ale stačí to na to, abysme člověka posoudili nebo odsoudili?
Napsat tento článek mě napadl po jedné příhodě ve škole. Do naší třídy chodí v průměru oněch 25 lidí. Jsou to kluci i holky, někteří jsou vysloveně nadaní, jiní mají IQ tykve. Někdo žije jen s mámou nebo tátou, někdo má dokonce mámy a otce rovnou dvakrát. Jeden rekordman dokonce třikrát. To záleží na tom, s jakou rychlostí se jejich rodiče vzpamatovávají z rozvodu a jakou rychlostí se znova vdávají a žení. Ve třídě máme studenty bohaté, ti jsou každé ráno před ústav přiváženi v autech věhlasných značek, na sobě mají značkové hadříky od ponožek po kulicha a jsou tady kluci a holky, kterým na studium přispívá sociálka. Ale málokoho ostatní podle těchto znaků posuzuje.

K posouzení člověka kolikrát slouží drobnost. Úplná hloupost, kterou si možná sami ani neuvědomíte. Leda,mít tak po ruce dobrého kamaráda, který pomůže přeložit to, co se právě děje. Jedna spolužačka má po ránu těžce nepříjemný dech. Všichni ví, že chudina věčně sedí u zubaře, protože má vysokou kazivost zubů, ale tohle je síla a tak většinou půl dopoledne sedí v lavici sama. Osamocený je i maník, který nosí zlaté polobotky. Přitahuje totiž nebezpečné pohledy vyučujících. Taky máme holku s příšerným vyzváněním v mobilu, kterého se v nestřežené chvíli všichni lekáme. Že má každý z nás něco, je jasná věc.

Teď mě ale dostala jedna spolužačka. Té mi bylo hodně líto. Normální holka. Ničím nevybočuje, je v pohodě, ve škole to dává, jen má prostě smůlu na lidi kolem sebe. S nikým si ve třídě nesedla a ostatní ji to těžce vrací. Nedávno slavila 18. let. Přinesla krabici zákusků, bonboniéru, mošt. Představte si, že si nikdo ze třídy od ní nevzal ani bonbon. Ze začátku nabízela, všichni odmítali. I učitelé. Potom to položila na stůl. Za celé dopoledne zmizel jeden jediný zákusek. Ten jsem snědl ze zdvořilosti já. Ale zklamání jsem tím nezmenšil. A každému to bylo fuk. Bohužel. Nepatřila mezi vyvolené.