Čechova stodola a „Zelený čtvrtek“

Je čtvrtek osm hodin a v Berouně je ošklivé a nevlídné aprílové počasí. Nám to ale nevadí, a společně družina a školní klub se vydáváme na výlet do Čechovy stodoly v Bukové u Příbramě. Po hodině cesty přijíždíme na místo. Následuje malá svačinka a již se nemůžeme dočkat, o co to tu vůbec půjde. Vždyť jsme tu ještě nikdy nebyli. Tak uvidíme. Po svačinkové pouze odcházíme k cíli. Mezi dveřmi nás vítá selka Dorota, která nám stručně vysvětluje, o co se vlastně jedná. Vzhledem k tomu, že jsou „Velikonoční prázdniny“, my se dnes zde s Dorotou seznámíme se zvyky a tradicemi „Velikonoc“, tak jak se postupně vyvíjely.

Vcházíme do společné místnosti, odkládáme si tašky a postupujeme dále. Příjemné teplo, které zajišťují kachlová kamna, je pro nás zmrzlíky velmi příjemné. U stolečků sedí na židlích děti z nějaké mateřské školky a pracují v jarní dílničce, aby i oni si mohli z výletu něco přivést. My společně s Dorotou odcházíme do prostoru stodoly, kde se podrobněji seznamujeme se zvyky a tradicemi. Během celého výkladu bude probíhat soutěž a nejlepší z nás obdrží malý dáreček. Nejprve si říkáme o ročním období jara, kdy začíná, co je pro něj charakteristické, jaká zvířata na jaře můžeme vidět, jaká se rodí mláďata a jak jim říkáme. Pak se zaměřujeme na šest neděl velikonočních, jak se jmenují a co je pro ně charakteristické. Některé poznatky vůbec neznáme, nebo jsme o nich ani neslyšeli. A tak posloucháme, abychom si co nejvíce zapamatovali. Nás zde sleduje v plné parádě bohyně jara - Vesna. První neděle postní – ČERNÁ nebo také Pytlová, Pučálka, ale i Liščí. Druhá neděle postní – PRAŽNÁ – nebo také SAZOMETNÁ. V tento den se gruntuje a vymetají se komíny. Třetí neděle postní se jmenuje KÝCHAVÁ. Kdo prý alespoň třikrát kýchne, je to na zdraví a celý rok je zdráv. Čtvrtá neděle postní je DRUŽEBNÁ. Pečou se koláče – Družbance. Pátá neděle postní SMRTNÁ, kdy se vynášejí smrti. (Moreny, Mařeny nebo také Mořeny). Šestá neděle je KVĚTNÁ, přenášejí se ozdobená „létečka“ (léta). Dostáváme se do „pašijového týdne“, kdy každý den má nějaký název a je vždy pro něj typické. Takže máme Modré pondělí, Šedivé úterý, Škaredá středa. Tento den se vymetaly komíny a podle lidové pověry by se lidé neměli mračit, aby se nemračili všechny středy v celém roce. Pak následuje Zelený čtvrtek. Podle pověry se v tento den jedla zelená strava (špenát, zelí atd.), aby byl člověk celý rok zdravý. Naposledy se rozeznívají kostelní zvony a utichají. „Odlétají do Říma.“ Místo zvonů prý nastupují řehtačky a klapačky. Velký pátek je spojován s magickými silami. V tento den se mají otevírat hory, jeskyně, které vydávaly své poklady. V tento den se nemělo nic půjčovat, neboť půjčená věc by mohla být očarována. Nesmělo se hýbat se zemí (rýt, kopat, okopávat), ani prát prádlo. Pak již následuje Bílá sobota, neděle Velikonoční a Červené pondělí, kdy chodíme na pomlázku.

V celém prostoru je mnoho slaměných modelů mláďátek, najdeme zde i čapí rodinu, kdy paní čápová sedí na vejcích, vidíme kukačku, která snesla vejce do cizího hnízda, ale i labutě, kachny a další. Velice zajímavé bylo i povídání o zdobení velikonočních vajec různými technikami – zdobení voskem, používání různých barev, obháčkované vejce, ale i zdobení jako mozaika. Velmi náročné je drátkované zdobení. Postupně se dostáváme k čarodějnicím a stavění májek. V samém závěru se dostáváme ke kouzelné skále s pokladem. A protože jsme se všichni maximálně snažili, každému z nás ze skály Dorotka přinesla dáreček. Vskutku krásné hodinové povídání, které nás tak zaujalo, že jsme si nevšimli ani toho, jak čas rychle utíká. Poslední zastaví s Dorotkou bylo na dvorečku, neboť jsme se dověděli, že každý den Čechovu stodolu navštěvuje Kmotra liška. Pokud je to opravdu ona, nechává zde upečené preclíky. A vskutku tu byla ona. Všichni jsme ještě obdrželi dobrý kulatý preclík. Pak se již dostáváme do „velikonoční dílničky,“ kde si každý z nás mohl vyrobit nějaký dárek jako památku na dnešní den.

Někdo dělal zápich ze sádry jako sádrové vajíčko, jiní pracovali na závěsu, který se skládal z dřevěné budky a ozdobeného ptáčka. I tato činnost nás velmi bavila a za nedlouho jsme museli končit. Pak následoval nákup suvenýrů a hodinová cesta zpět. Loučíme se s personálem, který se nám maximálně věnoval, nabití mnoha vědomostmi. Všichni slibujeme, že se ještě někdy do Čechovy stodoly vrátíme. Ne nadarmo u obrazu kněžny Libuše stojí: „Vidím spoustu dětských tváří, které s radostí po vědění baží. Ty děti se jen stále smějí, to o nás všechno vědět chtějí.“ Na druhé straně u obrazu praotce Čecha je: „Čechova stodola je to místo vyvolené, pro školu hrou jako stvořené.“ A opravdu to tak je!