Démon

Zasmál se. Věděl, že jen málokdo by s ním souhlasil, jemu však na okolí nezáleželo. Zajišťoval rovnováhu mezi dobrem a zlem. To bylo jeho poslání a všechno ostatní bylo vedlejší. Byl démon schopný čehokoli.

Ne vždy se choval správně. Ani to neměl v úmyslu, ale nebyl ani vyloženě špatný. To o něm nikdo tvrdit nemohl. Spíš naopak. Copak se nesnažil lidem pomáhat? A kolikrát už zachránil hádku. Vždycky to bylo jenom tím, že dokázal číst myšlenky a ovládat je.

Nebylo to přirozené, to nepopíral, ale účel světí prostředky, tak proč toho nevyužít? Odhalil zuby ve zvířecím úsměvu. Teď si vybral tohoto mladíka se sklony k násilí.

Znovu si zopakoval, co všechno se o něm dozvěděl. Už na základce šikanoval svoje spolužáky časem se to jenom stupňovalo. Z několika škol by vyhozen a trestní rejstřík také neměl nejčistší. Zatím o všem nic závažného, drobné krádeže a několik pouličních rvaček. Nikdo v jeho okolí však netušil, čeho se může dočkat příště.

Ideální případ. Vánoční dárek pro rodinu. Démon byl sám se sebou spokojený. Poslední dobou mu takové věci začínaly dělat radost. Přestože byl starý jako svět sám, měnil se. Uvědomoval si to moc dobře, jen si to nechtěl připustit. Takový projev slabosti, to pro něj nebylo. Ukrýt ho a nikdy nepřiznat, to bylo jediné, co mohl udělat.

Anebo změnu přijmout. Vzdát se své zlé části a chovat se podle toho. Nemohl si připustit, že by se pletl. To přece nebylo možné. Snad proto si vybral tohoto mladíka, aby si na něm ověřil, že má pravdu.

Mladík v ruce obracel kreditní kartu. Nic neříkal, přemýšlel, jestli ji má použít.

Samozřejmě. Nikdo to nepozná.

Na okamžik se zarazil. Něco se mu zdálo. Jako by slyšel nějaký hlas. Někdo na něj mluvil. Přesvědčoval ho, aby jako spořádaný mladý muž došel na přepážku a kartu odevzdal. Někde ji našel, neukradl ji.