Dívejte se mi do očí, prosím!
„Dívejte se mi do očí, kdo bude čumět někam jinam, bude mít se mnou velké problémy!" říká nám občas naše matikářka.
Znám ji už docela dlouho a proto vím, že to nemyslí úplně vážně. Chápu, že učit třídu, ve které se během probírání nového učiva několik jedinců dívá z okna, další hledají aktuální novinky v mobilu, někteří doplňují vydanou energii svačinou nebo pitím. Zbývá ještě odečíst ty, kteří se do očí dívají, ale to jen tak blafují, protože ve skutečnosti myslí na něco úplně jiného, než na naši snažící se pedagožku.
Hledět někomu z očí do očí není jen tak, tohle ošidit nejde. Pokud se na někoho díváme a on nám pohled vrátí, vzápětí si o nás udělá obrázek. Naše oči okamžitě prozradí, že jsme unavení, že nás právě toto téma nebaví, že se nudíme a co hůř, že už skoro spíme!
Obecně je známých několik pravidel, jak se lidem dívat do očí. Oční kontakt má člověk během jednoho dne třeba tisíckrát a pokaždé je jiný. Existují profese, kde je tento kontakt důležitý. Jsou to například úředníci na úřadech, pracovníci v bankovnictví, lékaři nebo prodavači. Působilo by asi trochu divně, kdybyste přišli do ordinace ke svému lékaři a po celou dobu vyšetření jen koukali z okna. Potom s receptem „tradá" do lékárny a při výběru léků se místo na lékárníka dívali na špičky jeho bot.
Některým lidem ale opravdu oční kontakt dobře nedělá, vyhýbají se mu jak mohou. Jsou většinou extrémně nesmělí, na vině může být i nějaký druh sociální fobie. Tito lidé nemají rádi kontakt s ostatními, není jim příjemné mluvit na veřejnosti, nechtějí se seznamovat s druhými. Ať je to ale jak chce, bez očního kontaktu žít nelze. Je to důležitá věc, ze které během okamžiku dovídáme o napětí, agresi, štěstí i smutku toho druhého.
Samotné dívání se z očí do očí má svá pravidla. To první by asi znělo - všeho s mírou. Naším úkolem není nikoho hypnotizovat nebo uvádět do rozpaků. Když lidé mezi sebou mluví, mělo by jim to být příjemné. Během rozhovoru je vhodné se chvíli dívat na jedno oko, pár vteřin zase na druhé, potom se podívat na ústa.
Jeden z tipů je, že ukončit pohled máme ve chvíli, kdy jsme zřetelně rozlišili barvu očí toho druhého. Potom pomalu přejít pohledem jinam, aby se náš pohled nestal nepříjemným. Že jsme to s upřeným pohledem přehnali poznáme tak, že náš protějšek od nás pár kroků odstoupí. Tím si znova uzavírá svou „ochrannou bublinu" , začne si chránit své soukromí.
Oční kontakt většinou nevyhledáváme v malých a uzavřených prostorách nebo dopravních prostředcích. Tady je mezi neznámými lidmi příjemnější spíš anonymita. Je to docela pochopitelné. Upřeně sledovat někoho v přeplněném výtahu nebo nacpaném autobusu by mohlo vypadat poněkud divně.