Dnes nevím vůbec nic

Marně pátrám po vzorci z matiky. Kam se sakra poděl, včera večer byl ještě uložený na svém místě! Kousek po kousku se posouvám po šedé kůře mozkové dál. S hrůzou zjišťuji, že na svém místě není jen matika, chybí konverzace z němčiny, v pytli je těžce našrocený odstavec do práva o nájemních smlouvách, na záření beta mínus si pamatuji jen zkresleně.

Uvažuji, jestli má vůbec cenu dnes chodit do školy. To bude zase den. V úterý je přitom ten nejšílenější a nejdelší rozvrh z celého týdne. Ředitel říkal, že některý den musí být tím nejšílenějším. On ho prý v úterý plánuje v rozvrhu proto, že se snadněji koncentrujeme, jsme ještě po neděli odpočinutí.

Nevím jak vy, ale mě dokážou dlouhé úterky spolehlivě zničit na celý zbytek týdne. V úterý se ze školy vracívám totálně vyšťavený a mým jediným přáním bývá sprcha a nějaký dobrý odpočinkový seriál. Potom už jenom spát a spát. Ale, protože úterý je dnem vysloveně nepřejícným, tak se musím navíc do noci učit psychologii.

Bože, jak já se na tento předmět těšil. To, že se konečně zbavím nudných předmětů, které diktuje základní škola a dozvím se něco, co mě skutečně zajímá. Místo toho se do hlavy snažím dostat nezáživné grafy a absolutně nepoužitelné statistiky. Našprtat se to musím nazpaměť, protože je potřeba mít určitou představu o vzorku populace. V duchu si kolikrát vzpomenu na „zlatou" základku.

Vždyť já se ani tomu svému mozku nedivím, že zrovna dnes vysadil službu. Třeba si chudák potřebuje taky odpočinout. Chvíli jen tak hledět do prázdna nebo jít k vodě. Třeba ho ta psychologie nebaví zrovna tak, jako mě. Rozhodl se pro tuto chvíli nepracovat a stávkovat. Ale co si počnu já, středoškolský student se stávkujícím mozkem? Vztahuje se na takovou diagnózu omluvenka?

A co si počnu v případě, že můj mozek nevyhlásil jen dočasnou stávku, ale naštval se na mě tak, že odešel přímo do invalidního důchodu? Zavírám oči a soustředím se na to, jestli v šedé kůře mozkové nezůstaly pozůstatky po nějakých informacích. Slovíčka z angličtiny, test z češtiny, Karel Havlíček Borovský, kationty, jednoděložné rostliny.

Ani jedna informace není na svém místě. Všechno se mi zdá rozmazané, zmotané, nic nedává souvislost. Hernajz, vždyť to jsou věci, které jsem ještě včera uměl, kam se to všechno podělo? Opatrně, abych svůj mozek nepolekal, projíždím jeho části dál. Kašlu na jednoděložné rostliny i na Havlíčka Borovského, i když byl na svou dobu frajer, teď na něho nemám náladu.

Zkusím do neuronů vyslat jednodušší pokyn. „Sedni, lehni, postav se, promluv." Nejde to! Pomoc, lidičky. kde jste kdo? Můj mozek přes noc odešel do důchodu a nic mi neřekl, ani se nerozloučil. Nevděčník jeden! Kolem mě je absolutní tma a já se nemůžu ani otočit. Jen z veliké dálky slyším pár slov. Jsou tak daleko, že sem doléhají snad z jiné planety.

Snažím se ze všech sil, abych se do nich dokázal zaposlouchat. Pomalu, pomaličku jim začínám rozumět. Mokrý hadr na hlavě a rozsvícené světlo mě na chvilku přinutili přemýšlet. Máma se nade mnou sklání a studenou vodou utírá obličej. Otec se souká do riflí, ze skříně bere triko v takové rychlosti, že slítne celý komínek čistého voňavého prádla. Cítím, že dnes to nevadí. Dnes má můj mozek dovolenou a já si můžu na chvíli v nevědomosti užívat.

Na pohotovosti jsme byli během pár minut. Nemocnici máme na štěstí za rohem. Já i můj mozek jsme dostali injekci a recept na dvě balení léků proti horečce. Za tři dny bylo líp. Moje šedá kůra mozková se začala pomalu rozpomínat na Havlíčka Borovského, matematické vzorce i kationty.

Za týden jsme si to společně zase vykračovali do školy. Chtě, nechtě. Bylo úterý a na rozvrhu psychologie.