Drama: Hostina dravců
Další představení, které jsem v poslední době viděla v Městském divadle Mladá Boleslav, neslo nicneříkající název Hostina dravců. Jakákoli představa práce ornitologů je naprosto zcestná, píše se rok 1942, kolem zuří válka a nacházíme se v jisté francouzské obci nedaleko Paříže. To, co začalo jako poklidná narozeninová oslava, končí smrtí.
Sofie slaví třicáté narozeniny a sotva se v jejím bytě sejdou všichni pozvaní, kdosi na ulici zastřelí dva německé policisty. Jde o minuty, ale než se hlavní hrdinové vzpamatují, do bytu vtrhne gestapo a má odvést dva zajatce. V tu chvíli si dramatik připravil půdu pro zajímavý vývoj situace, když veliteli bylo oznámeno, ze Sofie je oslavenkyně. Protože znal jejího manžela, původní rozhodnuti bylo rázem zmírněno - přítomní mají půl druhé hodiny na to, aby ze svého středu vybrali dva, které obětují. A pokud ne... poprava čeká všech sedm.
Jak z téhle morálně pokřivené situace ven? Budoucí odsouzenci naivně doufají v jakoukoli záchranu, pokouší se vymyslet sebeztřeštěnější kousky, kterými by odlákali pozornost svých věznitelů, ale žádný z nich nemůže vyjít, protože jim je pokaždé překazí nešťastná náhoda. Čas nerozmyšlenou se chýlí ke konci a hrdinové, kteri se Sofii a jejímu manželovi stavěli do očí jako největší přátelé, se projeví jako krysy, které by klidně obětovali druhé, jen aby se samy zachránily. Teprve když přijde na lámaní chleba, pozná člověk skutečně ty, na něž se může kdykoli spolehnout... Drama připomíná hru kočky s myši a než přijde necekané rozuzleni, všechny postavy vyjdou z inscenace obohacené o poznatky, které by za normálních okolnosti těžko objevily.
Jak bývá v mladoboleslavském divadle dobrým zvykem, na scéně nepřekáží nadbytek kulis. V Hostině dravců si vystačili se stolem a židlemi, dokonce ani nebylo potřeba zhasínat na jejich přestavbu - o to se postarali samotni herci v rámci představení. Spis než kulisy a dekorace byly důležité herecké výkony a jednotlivý představitele tentokrát byli rovnocennými partnery, přestože velitel gestapa mel třeba jen par "štěků", zatímco ostatní prakticky neslezli z jeviště.
Ostatně v tom se také hra odlisovala od ostatních. Jelo se bez přestávky dvě hodiny v kuse, drama se odehrávalo ve stále stejném prostředí, minutu po minutě a divák krásné viděl, jak herci svou neradostnou situaci prozívají. Co původně vypadalo na báječný večer plny vybranych lahudek, které se hostitelce-oslavenkyni povedlo sehnat na černém trhu, to se vzápětí mění v pohřební hostinu.
Divák do poslední chvíle napetim pomalu nedýchá. Scenárista nezobrazil úplně všechno, čas od casu se ze zákulisí ozývají výstřely a přítomni dokonce zažijí nálet. Hra se zajatci se stupňuje, už je to spis psychicky teror, který vlastně vůbec není zapotřebí, což v tu chvíli ještě nikdo netuší.
Před představením je dobře si pořídit program. Divadlo do něj zpravidla přidává informace, které divák nezbytně potřebuje, aby hře porozuměl. Tentokrát jde o nejdůležitější události roku 1942, o nichž se postavy místy baví, ačkoli Sofie je zásadně proti probírání politiky. Člověk má alespoň lepší představu, co ho za par minut ceká a seznámí se s nejdůležitějšími historickými postavami.
Zajímavé je jméno oslavenkyně: Sofie. V programu je zmíněna "Sofiina volba", před kterou jsou hosté postaveni. Vybral si dramatik tohle jméno jen nějakou náhodou, nebo ve skutečnosti jde o odkaz na knihu Sofiina volba? Jaké vysvětleni pro to najdete vy?
Vůbec nejděsivější okamžik nastává, když si divák uvědomí, že autor scénáře, Francouz alžírského původu válku zažil na vlastní kůži. Vyrovnává se v Hostině dravců s nějakým traumatem z mládí? A co když se něco takového kdesi opravdu stalo? Ani bych se moc nedivila, kdyby hra vycházela ze skutečných události, které si jenom mírné poupravil. Ted už se na drama člověk nedivá jen jako na smyslený příběh, ale vidí v něm osudy skutečných lidi z masa a kosti. Vyrovnat se s něčím takovým je mnohem těžší, než by se na první pohled mohlo zdát...