Fext

Na plácku stálo lešení, po kterém už od rozednění šplhali dělníci opravující fasádu zámku. Císař je chvíli sledoval, přál si mít brandýský zámek co nejdříve dokončený. Sem utíkal před svými vladařskými povinnostmi, kterým se musel věnovat na Pražském hradě. Sem odjížděl s hraběnkou Stradovou, tady měl možnost lovit v lesích plných zvěře. I okolí zámku postupně zveleboval – už stihl založit míčovnu, sad a dokonce oboru táhnoucí se od zámecké zahrady směrem k tvrzi v Toušeni.

Vadilo mu, když se cizím vyslancům musel věnovat i tady, kde si přál mít klid. Ne, však je na svůj zámek nepozve. Nechá je v prosté tvrzi svého služebníka na Vrábí. Co na tom, že je to delegace osmanského sultána?

Netrpělivě se znovu podíval na dělníky. Se stavbou se zbytečně loudali. Neměli přece důvod. Dobře jim platil a z Prahy si dokonce přivezl cizí mistry, kteří je měli vést k úspěšnému dokončení stavby, jakou měl zámek beze sporu být.

Tak se císař Rudolf II. stal svědkem podivného nálezu, který se odehrál na jeho panství. Viděl, jak se někteří dělníci pověrčivě křižují při pohledu do jámy. Otevřel okenní tabulky a vyklonil se, jak nejvíc to šlo, jen aby viděl, čeho se lidé pod jeho okny tolik polekali. K celé scéně se připletla služebná z kuchyně. Zbledla a s výkřikem: „Vražda!“ utíkala zpět do zámku. Její vyděšený hlas byl slyšet ještě dlouho po tom, co císaři zmizela z očí.

Vražda, tady v Brandýse? Nemohl tomu uvěřit, vždyť s sebou měl dostatek vojáků, aby se tak odporného činu nikdo neodvážil. Kdoví, co ta žena viděla? – pomyslel si a spokojeně se uvelebil do pohodlného křesla, které si večer nechal přistavit k oknu.

S povytaženým obočím sledoval, jak ke stavbě spěchá jeho dvorní lékař, následován dvěma muži nesoucí na ramenou jednoduchá, narychlo připravená nosítka. Lékař v černém plášti se znechuceně naklonil nad výkop, do ruky vzal suchou a jako by vysušenou lidskou končetinu a pak si s nevěřícným výrazem otřel ruce do lemu svého pláště. Beze slova pokynul mužům, aby tělo naložili na nosítka a sám se vydal napřed do zámecké kaple.

Císař se pokřižoval. Takže je to pravda. Za jeho přítomnosti se v jinak poklidném městě stala vražda. Ale kdo ji má na svědomí? Podle toho, co z nebožtíka viděl, usoudil, že na jeho panství musí řádit upír. Vysál toho muže a… radši nedomyslet.

Zvonkem si přivolal sloužícího, aby mu pomohl s oblékáním a než ho propustil, nechal si zavolat lékaře.

Z přikrývky se vymotala dívka a začala se spěšně oblékat. Už hodnou chvíli spánek jen předstírala a doufala, že se dozví něco, co by mohl její pán použít proti císaři. Rudolf k ní obrátil zvědavý pohled. „Na stavbě našli mrtvolu, kterou nejspíš napadl upír,“ oznámil to jako obyčejnou věc, ale dívka zbledla. „Jeho Veličenstvo, snad byste měl povolat zkušeného inkvizitora…“ nadhodila.

Císař se nedechl k odpovědi, zaklepání na dveře ho však přerušilo. Nepřátelským tónem přikázal, aby návštěvník vstoupil. Černě oděný lékař se hluboce uklonil. Čekal trest. Od sloužícího se už dozvěděl, že císař skoro celou noc neusnul, právě naopak, byl čilejší než kdykoli jindy a ráno měl velice špatnou náladu.

„Co to bylo za mrtvého?“ zeptal se Rudolf zvědavě.

Lékař si slyšitelně oddechl. Doufal, že jeho pán snad na elixír zapomene. Nebo by mu alespoň tentokrát mohl prominout. Znovu se uklonil a teprve pak promluvil pečlivě nacvičeným uctivým tónem: „Pane, ten mrtvý byl jistě mnoho let zakopán na tom místě, kde jsme ho dnes našli. Jeho tělo je obdivuhodně zachované, kůže je podivně šupinatá, mrtvý je seschlý skoro jako egyptská mumie z vaší šatskomory…“

„Fext!“

Oba muži se na dívku vyčítavě podívali. Jen císaři se v očích mihl náznak zvědavosti. „Fext, říkáš? A copak to je?“

Klepajíc se strachem se sesunula do křesla, ve kterém Rudolf ještě před okamžikem seděl. Pověrčivým gestem se pokřižovala, než vysvětlila: „Člověk, který nikdy nezemře… leda by se hned po narození zbavil druhé šupinaté kůže… může lidem ubližovat i pomáhat… kdo ho vykope, toho stihne neštěstí…“ Bledá jako stěna se odmlčela. Oči upírala do prázdna a třásla se.

„Je v kapli, Vaše Veličenstvo.“ Lékař se zdvořile uklonil a rukou ukázal na dívku. „Snad bych jí sem měl nechat přinést horkou medovinu…“ navrhl sotva slyšitelně. Císař neodpověděl. S nečekanou rázností otevřel dveře na chodbu a vydal se ke kapli, kam jinak nechodil. Malá soukromá kaple sousedila s jeho ložnicí, neměl důvod setkávat se se svými služebníky v té za rytířským sálem.

Lékař trochu netrpělivě pokrčil rameny. Medovinu jí sem přinést nechá, tak číška, to se ani nepozná. A když, může říct, že to sklepníkovi přikázal. Možná by se rovnou mohl domluvit s dvorním hvězdářem, aby císaři vysvětlil, že to bylo nezbytné, aby ho nestihlo neštěstí, které má fext přinášet.

Císař nedočkavým pohybem rozrazil dveře do kaple. Přísným pohybem ruky dal najevo sloužícím, kteří kolem nosítek před oltářem rozsvěceli svíčky, aby ho nechali o samotě. Poklekl před katafalkem, na kterém ležel mrtvý muž. Spěšně se pomodlil za spásu jeho duše, teprve pak namáhavě vstal a pečlivě si ho prohlédl.

Zatvářil se spokojeně. Tímhle určitě svého správce sbírek Stradu ohromí. Mezi kuriozitami měl snad všechno, na co si člověk vzpomene – egyptskou mumii, kterou mu jako dar přivezl cizí posel až z daleké Afriky, nenarozené lidské embryo, kterému se každý návštěvník šatzkomory pečlivě vyhýbal, ale o pravém fextovi si zatím mohl nechat jenom zdát. Dokonce ani netušil, že něco takového existuje. Ještě Golem mu ve sbírce chyběl, ale po tom neustále pátral.

Než opustil kapli, rychle se pokřižoval. Po zádech mu stékal ledový pot, věřil, že dívka měla pravdu, když říkala, že toho, kdo fexta vykope, stihne neštěstí. Přesto se rozhodl. Nechá tělo odvést na Pražský hrad, kde ho uloží na šestné másto do své sbírky. Jen tak bude mít možnost těšit se pohledem na něj, kdykoli se mu zachce. Snad by ho mohl ukazovat i vyslancům svých nepřátel… -- na okamžik se zasnil, ale brzy se zase vzpamatoval a vydal se zpět do své ložnice. Dnes se necítil nejlépe, vydá nejdůležitější přízaky a zbytek dne stráví nikým nerušen na lůžku…

Dveře šatzkomory se s tichým vrznutím otevřely. Na chodbu vyklouzl dlouhý stín vyhublé lidské postavy. Jednou rukou se opírala a honosně vyzdobenou zeď královského sídla, druhou šátrala kolem, jako by někoho hledala. Každý krok doprovázelo tiché křupnutí kloubu. Nevidomé oči se pečlivě rozhlížely. Většina pochodní v držácích na stěnách už dávno zhasla a nikdo ze sloužících je nevyměnil za nové. Nezdálo se, že by to tajemnému nočnímu hostu vadilo. Bystrý posluchač by občas zaslechl šustot suché kůže…

Nikdo se postavě nepokusil zabránit, když se obezřetně vkradla do ložinice císaře Rudolfa II.. Opatrně se nad ní sklonila, bez jediného slova mu nad obličejem několikrát opsala kruh. Tiše se otočila a vydala se stejnou cestou, jako sem přišla. Nikým neviděna a skryta pod rouškou noci.

Toho rána byl císař mrzutý jako nikdy. Kdo s ním nemusel jednat, raději se mu zdaleka vyhnul. Nikdo si nemohl být jistý, že svou špatnou máladu nesvede právě na něj a nepotrestá ho. Jediný posel, který právě přijel z Českého Krumlova si u císaře vymohl audienci. Oháněl se zapečetěnou listinou, kterou panovníkovi posílá správce krumlovského zámku. Prý je natolik důležitá, že nesnese odkladu.

Posel by neoblomný, přestože ho císař vytrvale odmítal. Zprávu, se kterou do Prahy přijel prý může říct jen císaři a nikomu jinému. Tak mu to prý řekl jeho pán. Rudolf II. dlouho váhal, než ho přijal.

Posel se zdvořile uklonil, než mu listinu předal. Císař ji netrpělivým pohybem otevřel a řím déle četl, tím víc měl na čele starostlivých vrásek. Jeho nemanželský syn Julius d´Ausria utekl ze svých komnat na zámku, kde před tím rapírem pobodal lazebnici a polomrtvou ji vyhodil z okna do bývalého vodního příkopu. Krátce po té zámek opustil a ve městě nutí poddané dělat věci, které odporují Desateru.

Posel nešťastně sklonil hlavu. Správce mu neřekl, jaké poselství nese, ale lehce si ho dokázal domyslet, když viděl, jaké škody Šílený Julek v podzámčí napáchal. Skopenýma očima skoumal císařovu tvář. Byl si jistý, že neujde trestu. Císař ho však překvapil. Zboženě se pokřižoval a sepjal ruce jako k modlitbě. Jeh rty však stále opakovaly jen jediné slovo: „Fext!“

Rudolf II. nepřátelským pohybem ruky posla vyhnal. Vzápětí si však nechal zavolat svého dvorního lékaře spolu se střičkým Stradou. Nečekal, až ho pozdraví, jak by se na služebníky aptřilo. Hned se přásně vyptával n azáhadné tělo fexta-. Na koho jiného by mohl tuhle nešťastnou událost svádět? Už kdysi mu bylo předpovězeno, že takhle Julkův osud vypadá, ale přesto si nechtěl připustit, že by t udělal ze svobodné vůle. Nevěřil tomu a ani nechtěl.

„Je na svém místě, Vaše Veličenstvo.“ Strada se uctivě ukláněl.

„Fexta není možné zničit. Vy dva odvezte jeho tělo do Brandýsa a postarejte se mu o křesťasnký pohřeb. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem ho měl ve sbírkách.“

Oba muži se uklonili a pomalu opustili sál, ve kterém s císařem jednali. Bylo jim jasné, co mají udělat. Fext musí zmizet. Beze stopy. Podívali se na sebe a rozumněli si lépe naž kdy jindy. Císař se nikdy nebude zajímat, kde je jeho nový hrob a oni budou mít v rukách neporazitelnou zbraň…