Indiánské štěstí 3. část

Hned na začátku se ale trochu poopravím. Výraz totem pro Indiány znamenal spíš bájného a uctívaného předka rodu ve zvířecí podobě. A tato zvířata byla vyřezávána na kůly, kterým by jsme řekli totemový kůl.

Vysoko do výšky se tyčící bohatě vyřezávané umělecké díla představovaly většinou dva důležité zvířecí předky nebo posvátné bytosti. Dřevěný jalovcový kmen mohl mít výšku od tří do dvaceti metrů. Představoval legendu o vzniku rodu a její historii. Na úplném vrcholku posvátného kůlu bylo umístěno vyřezávané zvíře, které patřilo rodině, ke které řezbář patřil. Každá vesnice měla své umělce - specialisty, kteří se této práci věnovali a dostávali za ni odměnu. Zkušení řemeslníci si ze svých řad vybírali i nástupce. Většinou to byli synovci nebo některý ze synů.

Mohlo se stát, že se na kůlu vyskytovala i postava, ta většinou znázorňovala konkrétní osobu, které totem patřil. Čím vyšší byl, tím váženější byl jeho majitel, proto náčelníci rodu mívali totemový kůl nejvyšší z celé vesnice.

Některé kmeny, které žily kočovným životem vydlabávali dřevo ze zadní strany, aby byl lehčí a dal se snáz přenášet. Oblíbené barvy byly kromě červené a černé ještě zelená a hnědá, daleko méně se potom používala žlutá a bílá. Dalo by se říct, že pro Indiánský kmen znamenal symbol to, co u nás znak nebo erb.

Totemů rozeznáváme několik druhů. Bez jeho vztyčení se neobešla žádná slavnost, které se říkalo - potlač, volba náčelníka, nebo důležitý pohřeb. Pohřební totemy byly zezadu vydlabané a do vzniklých prohlubní se potom ukládaly ostatky zemřelých náčelníků nebo jiných vlivných mužů kmene. Menší totemy zdobily vchody do příbytků, mohly zdobit i rohy staveb. Říkalo se jim dveřní. Vždycky o kousek převyšovaly střechu domu a kolem vchodu byla někdy na kůlech znázorněná rozevřená tlama zvířete nebo bájného tvora.

Je potřeba zmínit i to, že ne všechny indiánské kmeny vyřezávané sloupy vyráběly. Setkáme se s nimi nejvíc na pobřeží ve státech Oregon, Washington a na Aljašce. Ještě v dnešní době se můžeme setkat s posledními původními totemovými kůly. V Kanadě je jich hned několik, i když působení větru a deště je na nich hodně znát.

K dokreslení atmosféry při obřadech sloužila hudba. Nejdůležitějším hudebním nástrojem indiánských kmenů byla chřestidla. Nebylo snad jediného kmene, který by je nepoužíval. Jejich výrobu zvládlo každé šikovné malé dítě. Mnohdy stačilo jen kus dřeva, v písku nalezený želví krunýř, různé mušle, bizoní rohy, pár kamínků na vy plnění a slavnost mohla začít. S oblibou se k chřestění používaly i dobře vysušené dýně, v nichž hrkala usušená semínka. Dýně se pro tento účel krásně zdobily rituálními malbami. Nejkrásnější chřestidla se vyřezávala z cedrového dřeva, rozštípla napůl, vydlabala a naplnila oblázky. Obě půlky se k sobě přivázaly koženým řemínkem. Pak stačilo dotvořit do podoby bájných postav nebo zvířat. Malovaly se barvami i mědí. Takto dokonale upravené chřestidlo se těšilo úctě a bylo používáno jako posvátné.

Lesní indiánské kmeny vyráběly chřestidla z materiálů, které jim nabídl les. Březová kůra stočená do válcovitého tvaru se namočila a sešila ohebnými smrkovými kořínky. Přidala se náplň a držadla.
Prérijní Indiáni vyráběli chřestidla z bizoní kůže. Z namočené syrové kůže sešili kapsu, naplnili ji po okraj mokrým pískem. Když kůže dostatečně vyschla, písek se vysypal, teď už dobře držel její kulovitý tvar a kapsa se naplnila kamínky. Stačilo přidělat jen držadla.

Pro mnoho kmenů byla posvátným zvířetem želva, i z ní se dalo vyrobit posvátné chřestidlo. K tomuto účelu bylo nutné vysušit její tělo tak, aby krk zvířete mohl sloužit jako držadlo. Pro zpevnění se do něho vsunuly dvě dlahy.

Z dalších hudebních nástrojů můžeme jmenovat třeba u Indiánů oblíbené flétny nebo bubínky. Znali i tamburínu. Při válečných výpravách se potřebovali dorozumívat na velké vzdálenosti. K tomuto účelu používali píšťaly vyrobené z duté křídelní kosti velkých ptáků. Píšťala vyrobená z křídla orla pomáhala přenášet informace po nekonečné prérii i hustém lesním porostu.