Indiánský svět 1. část
Tmavá a černě sametová. Na nebi se rozsvítily tisíce jasných hvězd a v dálce je možné zahlédnout záblesky ohňů. Kolem ohňů se roztančilo několik indiánských mužů. Říká se jim rudí bojovníci. Jejich svalnatá těla jsou v dostatečné vrstvě pomazaná tukem, to aby se zvýraznilo válečné pomalování. Plameny ohně dává jejich tělům zvláštní lesk. Indiánská píseň se nese daleko do okolí, snad jen hukot řeky Mississippi by ji mohl přerušit.
Tato píseň nemá slova, nemá text. Zpívá se ve slabikách, které se neustále opakují. Tady nezáleží na tom, jestli někdo nemá hudební sluch, zpěv je jednotvárný, melodický, zvládne ho malé dítě i starý člověk. Pro naše ucho zní zpěv rudého muže poněkud zvláštně. Je to tím, že indiáni používali čtvrttóny a dokonce osminové tóny. V těch my běžně nezpíváme. Taková píseň také není určená pro ucho normálního člověka, věnovaná je jen a jen pro Manitua, Velkého ducha. Nad táborem zní jednoduchá melodie doprovázená mnoha bubínky a chřestidly. Tempo tance se neustále zrychluje, muži se přikrčují a zase vymršťují, vyrážejí ze sebe divoké výkřiky a pomalu se dostávají do transu. Mávání zbraněmi je stále divočejší, v uších jim zní cinkání rolniček, které mají připevněny k kolem paží a boků. Svázali si je předem do dlouhých pásů a díky nim dobře drží rytmus.
Ženy se pohupují v bocích, bubny zrychlují, rytmus jim probíhá celým tělem. Stojí v řadě kolem ohně, na kotnících i bocích chřestí cínové kornouty, které mají připevněné na šatech. Tančí svůj tanec.
Každý kmen, každý spolek má svůj originální tanec. Vyjadřuje poděkování a prosbu o pomoc. Táhlá melodie se donekonečna opakuje a opakovat se bude ještě po mnoho dní. Před důležitým bojem, nebo velkým lovem se tento rituál nepřerušoval, ani když se nad krajem snesla noc. Bojovníci, stateční lovci zpívají velmi vysokým, na muže nepřirozeným, skoro ženským hlasem. Písně válečné a lovecké byly tvořeny jednoduchými slabikami, které měly podnítit agresi a bojovou náladu. Měly taky požádat o pomoc i o hojnost válečných trofejí. Rudý muž nesměl zapomenout poprosit o pomoc ve spravedlivě vyhraném boji, ochranu před zraněním a požádat o to, aby mu Velký duch pomohl boj přežít.
Když se muži z výpravy vrátili, nastal čas poděkování. Děkovné písně byly důležitý rituál. Tančil se při nich skalpový nebo vítězný tanec. Ženy pozorovaly své muže - bojovníky a ti jim prostřednictví melodie ukazovali průběh boje, předváděli hrdinské činy, kterých dosáhli a třásli válečnou kořistí a získanými skalpy.
Lovecké tance byly trošku odlišné. Zpívaly se před lovem a měly za úkol přilákat stáda bizonů. Indiáni si pro tuto příležitost vyráběli masky zvířat, které působily někdy až strašidelně. Ozdobené byly bizoními rohy a jejich výraz i rozzlobeného bizona připomínal. Shromáždili se kolem ohně, dupali a funěli v divokém rytmu bubnů, snažili se co nejvíce připomínat bizoní býky. Po úspěšném lovu následovalo poděkování. Lovci v rytmu tance předváděli, jak statečně si počínali na lovu, jak byli obratní i kolik kusů se podařilo do vesnice přitáhnout.
K tanci indiánů patřilo odnedávna i kouření. Bylo výrazem síly a pokory, prosby i poděkování.