Indiánský život 2. část

Jedna velmi stará indiánská pověst praví příběh dvou mladíků. Po cestě z lovu bizonů přicházeli do tábora a v prérii potkali velmi krásnou dívku. Lovci byli její krásou oněmělí, tolik půvabu u ženy ještě neviděli. První z lovců se rozhodl, že musí být jeho. Přítel ho varoval, ale on, jakoby oněměl. Zaslepený láskou se blížil k dívce. Vyšel jí naproti se zlým úmyslem a jeho vášeň se mu stala osudnou. Dívka měla na zádech podivný balíček a jakmile se mladík dostal do její blízkosti, zahalil oba mladé lidi podivný oblak dýmu. Trvalo hodnou chvíli, než se zase rozptýlil. Druhý z lovců uviděl krutý obraz. Z jeho přítele zůstala jen spálená kostra.

Chlapec se vyděsil, možná chtěl i utéct, ale krásná dívka ho oslovila a vlídně mu nabídla, aby ji doprovodil do jejich tábora. Jejich kmeni totiž přináší cenný dar.

Náčelník Stojící dutý roh přijímal návštěvy většinou vlídně. Bylo tomu tak i v případě krásné dívky. Ona na oplátku sundala balíček ze svých zad, rozbalila ho a před zraky indiánů se objevil dosud nový, neznámý předmět. Dívka Pte San Wašte Win, její jméno by mohlo v překladu znít Krásná žena Bílý bizon ve svých rukách držela dlouhou úzkou dýmku s červenou hlavičkou. Indiáni se ptali, proč jim tento předmět přináší a ona odpověděla, že jejich kmeni zajistí štěstí, úspěch v lovu i životě, dostatek bizonů i hojnost ostatní potravy. Náčelníkovi a staršinům vysvětlila, jak se k ní chovat a jak ji používat. Potom poodešla od ohně a proměnila se v obláček dýmu, který se lehce rozplynul do okolí. Od té doby má kmen Siouxů svou dýmku míru a střeží si ji jako oko v hlavě. Tolik říká stará legenda. Dřív se dědila z generace na generaci, dědové ji předávali svým synům a potom vnukům. Věřili, že dokud bude dýmka míru v bezpečí, budou v bezpečí i oni a celý kmen Siouxů.

Dýmka míru, ale není přesné pojmenování. Používali ho spíš dobyvatelé a běloši, kteří díky dýmce s Indiány uzavírali různé dohody, přiznejme si i to, že pro původní kmeny většinou velmi nevýhodné. Stvrzovali tak mírové ujednání, které potom sami porušovali, domlouvali příměří, které nedodržovali. Někteří běloši, například Francouzi používali ještě jiný název, a to kalumet. Slovo kalumet pochází z francouzštiny a v překladu znamená - rákos, flétna nebo píšťala. Dlouhá dýmka jim zřejmě připomínala úzkou flétnu.

Sami Indiáni používali název Posvátná dýmka. V opatrování ji měl jeden z nejváženějších členů kmene. Posvátná dýmka se těšila nesmírné úctě. Zajišťovala nejdůležitější spojení kmene s Velkým duchem. Byl jí vyhrazen zvláštní stan, který byl dokonce speciálně vyzdobený. Na stěnách byly symbolické malby, krásně zdobený byl i vchod do stanu. Vykouřit posvátnou dýmku bylo záležitostí, která byla velmi složitým a náročným obřadem. Tabákový kouř připomínal obětinu, nesl se zvolna k nebi, Indiáni ho pomalu vyfukovali do všech čtyřech světových stran, k matce Zemi i oblakům, kde sídlí velký Manitů. Zpívaly se u toho dlouhé táhlé posvátné písně.

Tyto dýmky byly většinou vyrobeny ze dřeva. Dřevo bylo asi nejdostupnějším materiálem, ale známé jsou i dýmky kmene Irokézů a ty byly z pálené hlíny. Dalším rozšířeným materiálem byl černý i červený kámen. Pro většinu indiánských kmenů byl důl, ve kterém tento kámen těžily také posvátným. Věřili, že jim tento materiál posílá sám Velký duch - Manitů. Při těžbě se proto dodržovala nepsaná dohoda nedotknutelnosti, kterou dodržovaly všechny kmeny. Během těžby a získávání kamene je každý každému bratrem a nesmí se mu dít žádné násilí. Každý bojovník má ke kameni volný přístup.