Jak se narodila kadibudka

O záchodech se v historii moc nemluvilo. Je to až divné. K dopátrání jsou miliony různých informací. O dávných bitvách a válečných taženích, o životě našich předků, o tom, co jedli, co pili, kde spali, jak cestovali, vařili, pekli, myli se i léčili, chovali zvířata, ženili se... , ale zjistit, kam chodili na záchod je docela oříšek.

Jedny z prvních informací o záchodech pochází z období kolem roku 0. Tedy na přelomu letopočtů. Ve starém Římě byly pravděpodobně primitivní toalety stavěny i dřív. Záchody se nejdřív stavěly v rohu kuchyně, měly jednoduchý odpad a ten vedl do žumpy. Až mnohem později se začaly stavět vedle koupelen a začalo se jim říkat lavatriny. Když půjdeme po časové přímce ještě dál, z lavatriny se stane latrína a ta už bude umístěna v odlehlé části domu. Obyvatelé domů, hlavně ti bohatší, přišli na to, že je to mnohem hygieničtější, v domech se jim nedrží nepříjemný zápach ani hejna much. Takovému záchodu se říkalo zákoutí.

Nejjednodušší toaleta měla jen malý stupínek nad odpadem. Dnes by jsme mu řekli jednoduchý turecký záchod. Turecký proto, že jeho domovinou je Orient. Postupně kvůli pohodlí začaly přibývat různá sedátka. Někdy z cihel, ze dřeva nebo kamenů. Odpad vedl do žumpy. Žumpou nazýváme jámu, která se po naplnění vybrala a vyvezla a tak pořád dokola.

Ve starém Římě fungovaly dokonce první veřejné pouliční toalety. A dokonce se za ně muselo i platit. Peníze potom plynuly do městské kasy. Města dokonce sbírala a prodávala koželužnám moč z pisoárů a ta byla obratem použita k vyčiňování kůží. To je proces, který kůži zajistí měkkost a vláčnost a zbaví ji tuku.

Na středověkých hradech se setkáme se záchodem, kterému se říkalo prevet. Z tohoto slova vznikla i používaná nadávka prevít. Byl umístěn v kamenném zdivu hradu tak, aby odpad vedl někam bokem, na hůř přístupné místo pod hradem. Odpadla tak starost z vyvážením odpadů, déšť a sníh všechno stihl uklidit sám.

Už ve 14. století se setkáváme s přísnými předpisy, kde může stát jímka, žumpa i odpadní otvory. Lidé si začali uvědomovat, že je potřeba hlídat zdroje pitné vody. Je nutné taky chránit obyvatele měst před zápachem. Teď se ale nenechte vyvést z omylu, ještě po dlouhou dobu se toaleta nestala běžným vybavením středověké domácnosti. Daleko používanější byl stále nočník. Ten se udržel do dneška a jeho tvar se ani moc nezměnil.

Venkovské záchody nejdřív bývaly jen jehličnatými větvemi ohrazené místo na hnojišti. Neměly stěny, ani střechu. Přes větve se někdy pro lepší pohodlí položilo prkno. V polovině 19. století se nad hnojištěm začaly stavět jednoduché kadibudky. Měly už střechu a taky poloviční dveře, aby bylo vidět, jestli vevnitř někdo je. Přidalo se již i sedátko a koncem 19. století dokonce dveře k zavírání, přibylo i vyříznuté srdíčko, kterým se venkovské kadibudky zdobí do dneška.

Nejhygieničtější záležitostí vůbec, bylo zařízení používané v Asii a Orientě, zvané turecký záchod. Nebyl příliš pohodlný, před odpadním otvorem byly dvě stupačky, na které se člověk postaví, dřepne si a potřebu vykoná přímo do jímky.

S nápadem splachovacího záchodu prý poprvé přišel anglický hodinář Alexander Cummings v roce 1775. Možná se nechal inspirovat nápadem bohatých Římanů, kteří používali trochu zjednodušený princip. Odpad padá do žlábku, ve kterém tenkým proudem neustále přitéká voda.

Když byla objevena kamenina, začaly se vyrábět první záchodové mísy. Měly tu výhodu, že se na ně dalo pohodlně sednout. Panstvo si je dalo bohatě zdobit, daly se i očistit, ale nejdůležitější věcí bylo to, že s tímto tvarem vznikl i sifon. Je to vlastně zalomení do oblouku ve spodu mísy. V něm se neustále drží voda a ta zamezí průchod pachům.

Záchod s lidstvem prošel kus dlouhé cesty a jeho vývoj bude určitě dál pokračovat.