Jak si hráli malí Indiáni

Nevím, jestli tyto věty psali kdysi dávno malí Indiánci nebo jejich rodiče. Pravdou je, že Indiáni svoje děti nikdy nebili. Ani, kdyby zlobili sebevíc, protože podle indiánských tradic je možné udeřit pouze nepřítele. Většina prérijních rodin měla dvě nebo tři děti, ale za vlastní byli považováni i bratranci, sestřenice a nevlastní sourozenci. Holky vychovávala převážně babička. Snažila se, aby byly co nejlíp připravené na budoucí život. U kluků se o výchovu starali vybraní muži. Od věku šesti let s nimi trénovali vedle hodu nožem, oštěpem nebo sekerou také střílení z luku. Nejprve se z menší vzdálenosti pokoušeli zasáhnout ptáka nebo veverku, úplní začátečníci se snažili trefit vak naplněný jídlem zavěšený na větvi stromu.  Platilo pravidlo, že neúspěšný střelec zůstane o hladu. Při lovu není nikdy času nazbyt, a tak se hlavní důraz kladl na střelbu bez dlouhého míření. K ceněným dovednostem patřilo udržení co největšího počtu šípů ve vzduchu. Nejrychlejším rekordmanům se jich v povětří podařilo udržet až sedm. Kluci cvičili taky svou vůli a odvahu, rychlost, hbitost, tělesnou zdatnost i plavání ve vlnách. Důležité bylo vynikat v běhu. Mladý lovec musel být připravený na to, že bude muset uštvat lovené zvíře i bez koně. Děti mohly odpočívat až večer, to chodily na návštěvu k vyhlášeným vypravěčům. Poslouchaly jejich napínavé příběhy a báje a hledali v nich poučení.