Jak to vypadalo ve staré škole

K dobré náladě nepřispěje ani to, že se ráno budíme do pošmourného studeného dne. Člověk by nejraději zaklapl tlačítko budíku a zalezl si znova do vyhřáté postele. Potěší snad jen to, že se rychle blíží další prázdniny. Bez vzdělání by to v dnešní době určitě nešlo, za troubu by nikdo z nás platit nechtěl. Vždyť ještě v 16. a 17. století byl stav učení v naší zemi tak špatný, že se tomu dá těžko uvěřit. Školy byly nedostupné, teda, pokud se chatrče a obecní hájenky, kde výuka probíhala, školou dají nazvat. Panem učitelem se mohl stát muž, který nemusel ani moc znát. Vyžadovalo se po něm, aby znal hlavně muziku a zpěv. Měl také znát jednoduché sčítání a odčítání, bystře odpovídat na položené otázky, recitovat z Písma svatého a napsat pár řádků s co nejmenším počtem chyb. Za svou práci dostával mizerný plat. Většina žebráků si v té době vydělala víc peněz žebrotou u kostela. Takovému učiteli nezbylo nic jiného, než si přivydělávat jako varhaník v kostele, muzikant na vesnických tancovačkách a v sezóně pomáhat místnímu statkáři. Za odvedenou práci tady většinou dostával bochník chleba, pár vajíček nebo džbánek mléka. Ve školách se učilo hlavně přes zimu, děti totiž v létě musely pomáhat rodičům při práci na poli a se starostí o mladší sourozence. Naučily se tady základním písmenkům, jednoduchým počtům, zpívaly, učily se básničkám. Učitel za to po nich vyžadoval naprostou kázeň a pozornost. Bylo to těžké, protože žáci byli rozdílného věku a do školy chodili hodně nepravidelně. Po třídě se pohyboval vždy s rákoskou a zlobivce trestal ranami na zadek nebo po rukách. Někde na školách se klečelo na hranatém polínku, jinde na pytlíku s hrachem. Kdo byl mluvka upovídaný a rušil vyučování, držel mezi zuby dřevěný roubík třeba celou hodinu. Kolikrát byli informováni i rodiče a školák tak dostal ještě jeden výprask doma. Změna nastala až za vlády císařovny Marie Terezie, která rozhodla, že vzdělání musí být dostupné pro každé dítě, vrchnost se musela starat o vystavění nových škol, o nové učitele i jejich pomocníky. Založila také školní vydavatelství učebnic, kterými tyto školy vybavovala. Začínaly růst první školní zahrady a knihovny. Potom byl už jenom krůček k tomu, aby zavedla povinnou školní docházku pro žáky od 6 do 12 let. Vzdělání přece potřebuje každý. A je jedno, jestli je století 16. nebo 21.