Jak žížalka Olča opravovala dům

Každé ráno Olča vstala, načechrala si postýlku z listí, urovnala chodbičku a přikryla jí záclonkou z trávy. Ráda opouštěla svůj byteček čistý. Byla to totiž moc slušná a vychovaná žížala. Svou úzkou cestičkou se vydala na povrch záhonu, kde si hodlala najít něco dobrého k snědku. „Dnes bych si dala špetku tlejícího listí a pod jabloní jsem zahlédla hromádku posekané trávy. Včera krapet zapršelo a tak travička bude přímo k nakousnutí" myslela si. Žížalce začínalo při tom pomyšlení kručet v bříšku.

Nespletla se. Listí dnes vonělo krásně po podzimu a chutnalo výtečně. Jabloňové čerstvě spadané a slaďounké, hruškové trochu tužší u stopky a hořko sladké ořechové, hmm, to byla neskutečná dobrota. Olča si spokojeně hladila bříško a šup do kupky posekané trávy. Po dešti byla ještě mokrá a hebká. „To jsem se dnes nádherně vykoupala", libovala si žížalka, „to bych si mohla teď malou chvilku odpočinout. Na pár minut se natáhnu v domečku a potom zase honem do práce!"
To už jsme si řekli na začátku, že Olča byla dobře vychovaná, způsobná žížalka, která dobře věděla, že bez práce nejsou koláče.

Jak se ale polekala, když přišla domů a hledala svou chodbičku marně. Záclonky z trávy byly všelijak potrhané a vůbec nic nebylo na svém místě. Z podzemí někde pod ní se ozývaly podivné zvuky a hrabání a rány a škrábání a potom zase škrábání a rány a hrabání. „No moje úcta, žížalky!" zděsila se Olča, „do patra pode mnou se určitě přistěhoval krtek!"

A bylo tomu tak. Krtek František byl ale od přírody dobrák. Olči se za to dopuštění omluvil. Nevěděl, že když si opravuje vlastní bydlení, může tím rušit souseda nad sebou a dokonce mu způsobit velikánskou škodu.

Žížalka s Františkem ale spojili své síly, tamhle něco opravili, tuhle přitloukli, vymetli chodbičky a ke vchodu rozprostřeli novou záclonku. Brzy se z nich stali nejen dobří sousedé, ale i dobří přátelé, kteří respektují jeden druhého. A pokud se sousedé respektují, žije se jim to spolu moc dobře.

Pamatujte na to i někdy vy, lidské žížalky!