Jed v boji o přežití 2.část
Setkání se SKUNKEM je hodně nepříjemným zážitkem. V jeho blízkosti se člověku udělá špatně, slabší povahy prý dokonce omdlí. Skunk totiž vlastní jednu z nejefektivnějších zbraní. Jeho zápach je tak příšerný, že se mu vyhýbají dokonce i zvířata. Už na první pohled varuje svým kontrastním černobílým zabarvením a pokud se ocitne v nebezpečí, začne mávat výhružně ocasem. Pokud nepomůže ani toto varování, použije k obraně páchnoucí sekret.
Používá ho opravdu jen v nejnutnějších případech, s tímto materiálem zachází úsporně, aby neplýtval energií. Pokud se rozhodne na vás zaútočit, otočí se zády a ze žláz, které má umístěné u ocasu vystříkne proud tekutiny. Dokáže velmi dobře mířit, svůj cíl zasáhne až na dálku čtyř metrů. Pach skunka je tak silný, že ho můžete ucítit až na 800 m. Vystříknutá tekutina znamená nebezpečí hlavně pro oči. Může způsobit slepotu, poruchy vidění a pokud zasažený cíl měl štěstí a ke kontaktu s očima nedošlo, odporný zápach na kůži mu vydrží po velmi dlouhou dobu.
Není tedy divu, že skunk je odvážné zvíře, které prakticky nezná strach. Jeho spolehlivá chemická zbraň ho spolehlivě ochrání. Navíc má výhodu silné a pružné kůže. Jeden z mála predátorů, který si na takovou kořist dovolí je výr (výr virginský). Ten loví zásadně v noci a dokáže se skunka zmocnit pod rouškou tmy nenápadně a rychle. Ten většinou nestačí ani zareagovat. A i kdyby, ptáci nemají citlivý čich a ostatním sovám výr nebude pachem překážet.
V súdánštině se skunkovi říká „zorily" , v překladu by to znamenalo „otec smradu". Přesto se i toto zvíře může stát přítulným domácím mazlíčkem. Pokud s ním budete hezky zacházet, nebudete ho trápit a bude se u vás cítit dobře, páchnoucí tekutinu proti vám nikdy nepoužije. Naopak, bude přítulný a brzy si zvykne. Je potřeba si rozmyslet, jestli se vám nebude příčit podávání krmení, živí se drobnými živočichy, hlodavci, hmyzem, v přírodě nepohrdne ještěrkou a menšími druhy hadů.
V Jižní Americe jsou oblasti, ve kterých je maso skunka vyhlášenou pochoutkou a z jeho kůže se dokonce vyrábějí přikrývky.
ŠTÍŘI jsou vzdálenými příbuznými pavouků. Rozdíl je v tom, že na rozdíl od pavouků používají žihadlo na konci svého ocasu. Štír touto zbraní neloví kořist, většinou ji používá jenom ke své obraně nebo ke znehybnění kořisti. Nejnebezpečnější druhy žijí v teplých oblastech světa, hlavně v pouštích. Mají rádi suchá místa. Z celkově známých asi 650 druhů štírů jich může několik znamenat nebezpečí i pro člověka. Jsou to noční živočichové a bodnou tehdy, když jsou vyprovokováni. Lidé někdy neopatrně strkají ruce do štěrbin nebo pod kameny, kde se ukrývají a odpočívají po nočním lovu. Pokud spíte pod stanem nebo v chatkách, je dobré po ránu zkontrolovat oblečení, štír se rád ukrývá v jeho záhybech. Umí se dokonale maskovat, s pískem a kameny dokáže skoro splynout.
Jed je uložený uvnitř rozšířené části na konci dlouhého ocasu. Na jeho špičatém konci je žihadlo. Dvě malé žlázy se starají o přísun jedu a když štír stáhne svaly kolem těchto žláz, dojde ke vstříknutí jedu do rány.
Zajímavostí také je, že tito živočichové poměrně špatně vidí, mají drobné oči. Loví pomocí vibrací, které zaznamenají jemnými brvami na nohách a drápech. Mají i silné ozubené čelisti. Díky nim dokážou potravu před polknutím dokonale rozkousat skoro jako na omáčku. Živí se hlavně hmyzem, pavouky a dokáží ulovit i drobné živočichy, třeba ještěrky.
Největším druhem světa je indický druh štíra (Heterometrus swammerdami), který měří kolem 25 cm, ale jeho jed není nijak zvlášť nebezpečný.