Jedna hvězda z tisíce
Seděl jsem do noci nad učebnicí a měl pocit, že úplně zbytečně. Dnes už žádná moudra stejně nevymyslím. Podíval jsem se rozmrzele z okna. Temná obloha byla plná hvězd. Měly stříbrnou barvu a zdálo se, že dnes jsou mi mnohem bližší. Skoro to vypadalo, že ke mně natahují své třpytivé ruce. Byl to zvláštní pocit. Ještě nikdy jsem hvězdy tak blízko necítil. „Prosím pěkně...nakresli mi beránka..." ozvalo se za mými zády. Cizí hlas v mém pokoji mě překvapil. Ostatní už dlouho spali a já tu celé hodiny seděl nad exponenciálními rovnicemi sám. „Prosím pěkně...nakresli mi beránka..." ozval se tichý hlas znova. Až teď jsem si uvědomil, že ke mě mluví dítě.
V rohu místnosti stál křehký človíček. Měl vlasy v barvě obilných klasů a přes ramena přehozený plášť. Chvíli se na mě upřeně díval, potom si dodal odvahy a váhavě mi podal bílý list papíru. Bylo na něm něco namalováno. „Toto je dřevěná bedýnka", řekl tiše. „Daroval mi ji při poslední návštěvě na vaší planetě můj přítel. V bedýnce odpočíval beránek. Měl jsem ho moc rád, ale poslední dobou postonával. Myslím, že mu chybí kamarád. Někdo blízký, s kým by si mohl popovídat. Možná, že i jeho trápí jediná pyšná květina na mé planetce a on je na své soužení úplně sám. Prosím pěkně...nakresli mi druhého beránka, aby mu byl přítelem."
V tu chvíli jsem se ve vzpomínkách vrátil o deset let zpět. Myšlenky mě zanesly do chvíle, kdy jsem konečně začínal pořádně číst a sám si troufl i na složitější pohádku. „Malý princi!, vždyť já tě dlouho znám! Když jsem byl menší, bál jsem se o tebe a neměl tvůj příběh rád. Neměl jsem totiž jistotu, že dopadl dobře!" Malý princ se zasmál a s jeho smíchem se nocí rozeznělo tisíce rolniček. Moje slova mu asi přišla vtipná a nedůležitá.
Chvíli jsme mlčeli. Můj host si prohlížel pokoj. Plakáty na stěnách, skříňka plná děr po náletu šipek, nepořádně utřený prach. „Cítíš se tady šťastný?", otočil ke mě hlavu.
„Ano, cítím se tu šťastný", odpověděl jsem popravdě. „Mám tu své doma a to je jedno z mála míst, kde je mi dobře. Vždycky mě tu někdo čeká, vždycky se tu na mě někdo těší. Mám pocit, že mě vidí rádi dokonce i tehdy, když se ve škole vůbec nedaří. Zrovna jako minulý týden. Na co jsem sáhl, to se pokazilo, ale doma řekli, že to bude zase dobré. Že se nemám bát! Když máme zkoušky, chodí kolem mě po špičkách a nosí mi horký mátový čaj, abych se z toho úplně nezbláznil. "
Malý princ chápavě pokýval hlavou. „Myslím, že ti rozumím", řekl po chvilce váhání. „Žijí s tebou lidé, které máš rád a oni mají rádi tebe. Navzájem jste se ochočili a bylo by smutné, kdyby jste se museli rozloučit. Na mé planetce čeká květina. Jen kvůli mě přestala být pyšnou a plakala, když jsem ji znova opouštěl. Pochopila, že mám rád i svého beránka a chci se pokusit mu pomoci. Chci udělat všechno proto, aby byl můj přítel znova šťastný."
Se slovy toho zvláštního človíčka se ve mně najednou něco zlomilo. „Stáváš se navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal." Najednou mi exponenciální rovnice nepřipadaly důležité. Známka z testu v biologii znamenala jen prázdné číslo. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně moc rád, že žiju právě teď a právě na této planetě. Mám mnoho kamarádů a dokonce několik přátel. S těmi se můžu hádat, smát, blbnout i diskutovat. Můžu se jim svěřit a na oplátku si na ně udělám čas, když to zrovna potřebují. Realizujeme společně zajímavé nápady, umíme se podpořit. Jsem rád, že se mi poštěstilo žít na této planetě." Malý princ se usmíval. „Víš", řekl, „těšil jsem se na nová setkání s lidmi. Myslím, že Země je moc krásná planeta a žijí na ní krásní lidé."
Co by měl člověk odpovědět tak mírnému stvoření, které přichází z Vesmíru a o lidském žití nemá sebemenší tušení. Mělo by cenu rozebírat nesmyslnost válek, agresivitu, lež, touhu po moci a penězích? Vyprávět o tom, že i přátelé jsou schopni zrady a nenávisti? Kolik lidí se denně trápí nad falešným přátelstvím.To jsem přece nemohl. Nechtěl jsem, aby Zemi opouštěl malý smutný kluk.
„Víš", řekl jsem mu. „Pamatuješ ještě na setkání s hadem? Osamělí můžeme být i mezi lidmi. Ne všichni přátelé jsou si věrní a nápomocní. Ale většina lidí o přátelství stojí. Váží si ho, přijímá i vrací plnými doušky. Člověka těší, když je mu někdo na blízku a má s kým procházet životem."
Víc jsem říct nemohl. Nevím, jestli to bylo tím, že mi během povídání úplně vyschlo v krku, nebo jsem si netroufal předávat informace, ve kterých sám nemám ještě úplně jasno.
Natáhl jsem ruku pro pero a na bílý list papíru nakreslil dárek. Beránka pro beránka. A potom se jen tiše díval na to, jak se jedna úplně mrňavá hvězdička s lehkostí vrátila na temnou noční oblohu.