Jen jediný dotek
Stála rozkročená, přesně jako všichni ostatní, obkročmo nad rohem židle, ze které postupně zvedla těžkou kovovou krabičku a rukavici. Poslepu si ji natáhla na levou ruku, lehce posunula nohy a srovnala rovnováhu. Jsem připravená.
Otočila hlavu, vychutnávala si, jak ji táhne v napnutých svalech na nohou, pod těžkým neprodyšným kabátem narovnala ramena. Teď. Teď je ta pravá chvíle. Dech se jí prohloubil, tělo se podvolilo pravidelným nádechům a výdechům. Přenesla váhu na přední nohu, bokem se naklonila ke svému cíli. V duchu se zasmála. Černá tečka vzdálená deset metrů se jí zaryla do paměti. Je tady, přímo přede mnou.
Otevřela oči. Dnes se jí povedla nejlepší poloha. V duchu se pochválila. Čekala jen na jedno jediné kouzelné slovíčko. Ještě je daleko. Deset metrů je moc, než aby ho viděla pouhým okem…
Na okraji zorného pole zahlédla pohyb. Pohnula tím směrem pohled. Nad ležáky se mihla mužská ruka. Konečně! Zlehka přikývla a sklonila se nad židli. Rozvážně z krabičky vyndala drobnou diabolku. V ruce skoro nic nevážila, ale jaké škody udělá na terči!
Další mávnutí ji přesvědčilo, aby na roh židle položila flintu. Chladnokrevně vložila diabolku, zaklapla zásobník. Ještě chvilku. Svaly na nohách ji brněly napětím, ruce měla pevné a přitom uvolněné, připravené zvednout těžkou vzduchovku, nadhodit si ji a zachytit ji klouby prstů, ukrytých v rukavici.
Narovnala se, dlaně opřené o zbraň. Vzduch se chvěl očekáváním. Pohledy všech v tělocvičně se upíraly na stěnu, obloženou železnými zástěnami. V maličkých okéncích čekají připravené terče na deset ran, které mají ukončit jejich životnost. Nádech – výdech. Kabát držel její polohu, střelecké boty těsně přiléhaly k parketové podlaze.
Poslední pohyb ruky. Zvedá flintu. Jediným povoleným rychlým pohybem ji zachytila. Tvář s výdechem přiložila k lícnici. Vydrž. Zacílila. Černá tečka se v mířidlech zvětšila, zakryla jí výhled. Soustředila se na svůj úkol. Desítku. Přímo do srdce papíru. Flinta se po chycení v ruce chvěla, jako kyvadlo se komíhala ze strany na stranu. Oblouček byl menší a menší. Teď míří přímo na terč. Zauvažovala, co by diabolka na tuhle vzdálenost udělala s lidským tělem.
Prst položený na spoušti nechala zcela v klidu. V uších ji tlačily vatové špunty, všechny zvuky tělocvičny zněly jako tiché šumění. Flinta se přestala kývat.
„Střelci… pal!“ ostrý povel přerušil veškeré zvuky.
Nádech – výdech.
Jediným nepatrným pohybem ukazováčku stiskla spoušť. Zbraň sebou sotva znatelně cukla.
Vzduchovka v jejích rukou ožila.