Ještě jeden knedlík, prosím!

Madla si na tác položí talíř polévky a salát. Schválně očima hledá misku, na které je mrkve nejmíň. No jo, vzdychne v duchu. Zeleninka je super, jenže tato šmakuláda bude nabitá i cukrem a to si Madla dovolit nechce. Aspoň pro dnešek ne. Závistivě pozoruje Anetu. Sedla si k vedlejšímu stolu a pouští se do knedlíků. Kolik jich asi může být? Čtyři nebo dokonce pět? K Madle si přisedla Radka z béčka a ještě nějací dva kluci z prváku. Nezná je, nemyslí, že by mohli být nebezpeční, ale pro jistotu levou rukou přikrývá břicho. Navíc narovná záda, vypne prsa a pod stolem natáhne nohy. Doufá, že se spolustrávníkům bude zdát štíhlejší aspoň opticky. Koutkem oka mrkne na Anetu. Právě do sebe hodila poslední kousek knedlíku a znova míří k okýnku. Cestou hrne všechno živé kolem sebe, hlasitě se chechtá, chvílemi skáče po jedné noze. „Nebyl by ještě knedlíček, paní Matysová?" Culí se na kuchařku a ta jí do talíře olepenou rukavicí položí rovnou dva. Madle se zvedne žaludek. Neumí určit, jestli je to z hladu, nebo získává alergii na svou hubenou spolužačku. Takovou figuru mít. Koupila by si stejnou džínovou minisukni a taky ty pruhované podkolenky. Barvička alá-žabka. Ty jsou prostě nádherné. Pohledem sjede ke svým lýtkům a představí si je v ostře zelených ponožkách. Děs. Otráveně se zvedá od stolu, odkládá lžičku a talíř od polévky. Musí uznat, že jí dnes chutnala. Byla hustá, dobře ochucená, skoro jako doma. Taky salát ušel. Když se to vezme kolem a kolem, musí uznat, že je sytá i bez knedlíků. Možná má máma přece jen pravdu.  Říká, jez všechno, užij si dobré jídlo, když si mlsná, dopřej si kousek koláče. Nemusíš ho sníst přece půl plechu. Uprav velkosti porcí, dojez se zeleninou. Uvidíš, že kila přibývat přestanou. Madla začíná být sama ze sebe zoufalá. Od té doby, co nastoupila do druháku přibrala pět kilo. Má hrůzu z toho, že brzy doroste rozměru šatní skříně. Sejde do přízemí do šatny a hodí na sebe větrovku. Na rameno přehodí batoh s knížkama. Když otvírá dveře od školy, opře se do ní studený podzimní vítr. Dlouhé vlasy se nadzvednou a přilepí se jí k obličeji. Madla se pokouší neposlušné prameny uklidit za uši, ale vítr je vždycky rychlejší. Přidá do kroku, aby aspoň byla dřív na nádraží. Zaleze si do čekárny, snad tam bude klid. Už ve dveřích svůj názor mění. Klid nebude, je tam Dan. Kluk od nich z vesnice. Pohodový, chytrý, vtipný a hlavně štíhlý. „Čáu", vítá ji. „Už jsem myslel, že ti dneska bus foukne před nosem. Kde se couráš?" Dan je fajn a Madla se rozhodla k něčemu, na co by si myslela, že v životě nenajde odvahu. „Dane, můžeš mi říct, ale prosím na férovku, jak vypadám?" Dan vytřeštil oči, chvíli nechápal, co se od něho očekává. Ale protože byl opravdu bystrý a důvtipný mladík, došlo mu, že se baby o přestávce na svačinu pohádaly. No, pohádaly. Ječely na sebe jako smyslů zbavené. Nevěnoval tomu pozornost, ve třídě, kde je převaha holek jde vždycky trochu o život. Hlavou mu prolítla věta, kdy Aneta nazvala Madlu obezitou. Nechápal, v duchu mu to přišlo i směšné. Madla sice není taková ta Bárbí slečna ruka - noha, ale vypadá dobře. Fakt dobře. „Neblbni", nahne se ke spolužačce, „já nohaté pavouky moc rád nemám". Stačila jedna jediná věta a z Magdaleny spadla všechna špatná nálada. Bylo to, jako by se v ní znova rozsvítilo. Navíc si připadala o něco hezčí.