Johannes Kepler

Klukovi bylo nedávno šest let a tehdy měl velké štěstí, na obloze spatřil podivuhodný jev. Z kopce za městem pozoroval mimořádně jasnou kometu. Maminka Kateřina byla prý byla moudrá žena, věnovala se léčitelství, vyznala se v bylinkách. Lásku k přírodě po ní zdědil i její syn. Dostal jméno Johannes. Tatínek pracoval jako nájemný žoldnéř, protloukal se různými státy v Evropě a o rodinu se většinou nestaral. Malý Johanes býval často nemocný, ale protože byl chytrý brzy se rozhodl, že by chtěl svému příjmení Kepler dělat čest už kvůli matce.

Lehce zvládl latinu, řečtinu i hebrejštinu, na univerzitě v něm profesor matematiky vzbudil zájem o astronomii. Později, to už jako profesor pracoval na evangelickém gymnáziu, byl pověřen tvorbou kalendářů. Čísla ho odjakživa zajímala a on se pokusil vypočítat, v jakých vzdálenostech obíhají planety kolem Slunce. Představoval si, že ve vesmíru existují křišťálové sféry které se otáčejí a mezi nimi jsou uvězněné planety. Své poznatky zapsal do spisu Kosmické mystérium a měl za to, že jeho názor je dostatečně ověřený a správný. Když se jednoho dne vydal na pozvání svého přítele hvězdáře Tycha Brahe do Prahy nevěřil, jak brzy může svůj závěr změnit.

Na dvoře císaře Rudolfa druhého se mohl naplno věnovat dalšímu pozorování a měření přesných údajů o pohybu planet. Za úkol dostal vypočítat, po jaké dráze se pohybuje Mars. Po dlouhých létech zjistil, že se planety pohybují v elipsách a jejich společným ohniskem je Slunce. Uvedl, že planety, které jsou Slunci blíž se pohybují rychleji. Zabýval se i symetrií krystalů, v Praze si všiml toho, že sněhové vločky jsou pravidelné šestiúhelníkovité útvary. Sestrojil také na tehdejší dobu dokonalý dalekohled, zajímal se o světelné paprsky a jejich průchodem čočkami. Za svůj život dokázal spoustu převratných věcí, přesto bojoval s nepřízní osudu. Jeho maminku nařkli z čarodějnictví, byla souzena a obviněna. Zemřely mu děti, patřil k protestantům a tehdy se toto náboženské hnutí pronásledovalo. Jeho snem bylo dostat se blíž k planetám a možná i na některé stanout. Na to si ale lidstvo počkalo až do 60. let minulého století, kdy lidská noha poprvé šlápla na povrch Měsíce.