Kafe

Dokonalá odpolední idylka. S kafíčkem. V klidu, po práci… - opakoval si v duchu s úšklebkem. Hlavně to „po práci“ ho rozesmálo. Chechtal se. Hystericky, jako by se právě zbláznil, vůbec si neuvědomoval, kdo, nebo kde je. Znovu sjel rukou ke kapse. Byl tam. Věděl, že by ho mohl použít, kdykoli by chtěl. Nikdo by mu v tom nedokázal zabránit. Při té představě se zachvěl. Odvážil by se k tak radikálnímu kroku?

Pochyboval o tom a zároveň ho to lákalo. Vždyť by se nikdo nemusel dozvědět, že to byl on. Nikdy. Taky, komu by se s tím svěřoval? Uvěřil by mu někdo? V žádném případě. Neměl by žádný důkaz, že to opravdu udělal.

Povzdechl si a natáhl se pro noviny. Znuděně jimi listoval a nevnímal, co čte. Byl myšlenkami jinde. Neustále se vracel ke svému plánu. Zvažoval všechna pro a proti. Bál se, to jistě.
Nepřítomně upil ze šálku a listoval dál. Hrneček držel v ruce, nohy natáhl na stolek. Unaveně zavřel oči, zamyslel se…

•

Stál na chodníku a tiše čekal. Dřív nebo později mu to vyjde. Nepochyboval o tom. V kapse svíral těžký předmět. Dlaň se mu potila. Ne, dnes by toho nebyl schopný. Ruka se mu nervózně třásla, stejně jako tehdy, když si šel podat přihlášku na školu. Nebo když se s ní poprvé setkal. A když se pak spolu rozešli. Bál se. Neodhodlal se k tomu. Neodhodlá se k tomu ani dnes, ani zítra a snad vůbec nikdy.
Něco ho od jeho úmyslu zrazovalo. Představoval si ten okamžik neustále. Opájel se jím a přesto… povzdechl si. Vyndal ruku z kapsy a otřel ji o nohavici kalhot těsně nad kolenem. Pochopil, že to nikdy neudělá.

Loudal se ulicí zpět. Neohlížel se, ale stále na svůj cíl nemohl zapomenout. Vracel se k němu, ať dělal cokoli. Jednou svůj čin dokončí. Splní si sen, jen ještě bude muset počkat.

Nedalo mu to a ohlédl se k muzeu. V okně pokladny se na něj lákavě smál plakát, upozorňující na výstavu nejvzácnějších archeologických nálezů minulého století.

•

Seděl nad kávou. Znuděně se díval z okna kanceláře a bezhlesně pohyboval rty. Na protější straně ulice ho neustále přitahoval pohled na muzejní budovu. Tam, za tím oknem. Viděl ho. Poklad o několika tisících mincí, o kterém se psalo ve všech časopisech, odborných i pro nejširší veřejnost, v bulvárních novinách… Všude.

Neutekl by před ním, ani kdyby se snažil sebevíc. Obrázek pokladu – v jakékoli podobě – by ho dostihl sám. Nemohl přece vědět, že na něj čeká, nebyl to živý tvor, ale přesto… občas ho napadalo, že ho tím chce svět provokovat. Jako by věděl o všech jeho snech, které si chce splnit. Dnes, zítra… Jedině zlatý poklad mu mohl dopomoci k jejich uskutečnění.

Kdyby to bylo snazší, neváhal by. Pečlivě hlídaný trezor, v němž mince přivezli, ho zaujal hned ten den, co ho rádoby nenápadně vnášeli do výstavní síně. Snažili se akci utajit, přesto se ledasco proslýchalo a před muzeem tenkrát postával dav čumilů.

Šel na výstavu mezi prvními. Chvěl se vzrušením, když měl nos skoro přitisknutý na neprůstřelném skle, aby viděl co nejlépe. Na klopu saka si tehdy přilepil koupenou nálepku, povolující fotit. Hned vedle ní mu visel fotoaparát. Spoušť mačkal jako o život a zdálo by se, že přestal vnímat okolí. I v tu chvíli si však uvědomoval teplý, pravidelný dech hlídače za sebou. Viděl jeho odraz ve skle a v duchu nadával. Nepovedlo se mu pořídit ani jeden snímek, na kterém by nebyl.

Chápal, že už mu musel připadat podezřelý. Obcházel vitrínu jako mlsný kocour, hledal nejlepší úhel, klekal si a hned zase vstával, neustále přenastavoval masivní zrcadlovku a vydrželo mu to až do zavíračky.

Ani mu nijak nevadilo, že vyhodil peníze za vstupné jenom proto, aby viděl předmět, jehož název se neustále skloňoval v mediích. Byl jím naprosto okouzlen. Předčil veškerá jeho očekávání. Fotografie, kterých měl doma plný šuplík, nemohly nijak ukázat jeho krásu a lesk, odraz bohatství středověku, jemuž se nálezce přiblížil. A od té doby…

Nechtěl ho mít doma. Nebyl žádný vášnivý sběratel, který by bez takového významného kousku nemohl žít. Vlastně se o archeologii a historii nikdy nezajímal. Musel si přiznat, že ho to nebavilo. Ale když viděl ten ohlas po nálezu, nadšené proslovy, debaty o pravosti a okolnostech nálezu, napadlo ho - trochu kacířsky - jak si vzápětí uvědomil – kolik by mohlo stát „výkupné“ za těch několik plíšků dávno zašlého kovu.

V mysli se mu naplno rozeběhla kalkulačka. Podle váhy udané v mediích, by za roztavený kov člověk získal pár korun. Ten nápad hned zavrhl jako nesmysl, pro takový pakatel by nikdo neriskoval. Pak zauvažoval nad jeho historickou hodnotou, nesporně vyšší, než cena samotného kovu. To už vypadalo lákavěji, možná by to i stálo za to riziko…

Kanceláří zazněly kroky, slyšel tiché klapnutí dveří a otočil se po sluchu. Jeho kolega se právě vrátil z oběda, pracovní doba bude co nevidět pokračovat. Silou vůle se donutil ke klidu. Usrkl dávno vychladlou kávu, zahnal veškeré nepracovní myšlenky. Přesto, když si sedal ke stolu, nenápadně rukou zabloudil ke kapse kalhot. Stále tam byl. S jeho pomocí se mu povede splnit všechno, co si usmyslí…

•

Noční prohlídka muzea. To by mohla být ta správná příležitost – napadlo ho, když studoval vývěsku před vraty původně renesančního paláce, dnes sídla muzea, jako už tolik dní před tím.

Než přešel silnici, pečlivě se rozhlédl, aby ho snad někdo z jeho spolupracovníků neviděl. Už tak jim přišlo zvláštní, že během polední pauzy vysedává u okna a zasněně se dívá na ulici. Nic nejí, pije jenom kafe. Několik posledních dní je živ pouze z kofeinu. Nespí, nejí… Ptali se ho, jestli není nemocný? Nebo má nějaké rodinné starosti? Vždyť ví, že se na ně může kdykoliv obrátit a oni mu pomohou, pokud to bude alespoň trochu v jejich silách… Ujišťovali ho o tom dobrou půlhodinu a pak se ho zas ptali, jestli mu opravdu nemohou nijak pomoci.

Odmítavě vrtěl hlavou a snažil se jim vysvětlit, jak nejlépe uměl, že je v nejlepším pořádku, nic se neděje, děkuje jim za ochotu, bude si to pamatovat, ale opravdu mu s ničím pomoci nemohou… je trochu unavený, to ano, jenomže to se spraví, pár nocí po sobě nespal, ovšem starosti za to nijak nemohou, v knihovně si půjčil zajímavou sérii, nemůže se od ní odtrhnout, a tak spí jen několik hodin, když ho od čtení pálí oči.

Kdyby tak věděli, co jejich spořádaný kolega po nocích studuje! Obezřetně se rozhlédl. Vkročil do vozovky a jako by nic se vydal na cestu domů. Nechtěl znovu zažít křížový výslech od svých kolegů.

•

Postával před vitrínou a chtivě se díval na poklad, přestože si byl jistý, že ho průvodkyně sleduje. Pochopil, že není dobrý nápad vydat se na noční prohlídku muzea, když má cíl, od kterého ho nic nedokáže odvrátit. Byl rozhodnutý, přestože znal veškerá nebezpečí, která ho čekají.

Pohledem se ujistil, zda průvodkyni náhodou nepřestal zajímat. Doufal, že už pochopila, že mezi ním a pokladem přeskočila jiskra…

Stála u dveří na pár minut k němu otočená zády. Vypadalo to, že ho nemá v zorném úhlu. Mohl by být spokojený. V každém případě se pomalu odhodlával. Věděl, že to dokáže. Dřív, nebo později…

Troufl si zariskovat. Dovolil si letmý dotek věnovaný sklu vitríny. Konečky prstů prozkoumal zavírání. Panty by nemělo být těžké otevřít. Přesto si nebyl jistý zabezpečením. Otevře skříňku a…

Průvodkyně ve dveřích netrpělivě přešlápla. V ruce se jí zachvěl svazek klíčů. Muž leknutím nadskočil. Mohl to čekat, jistě, ale měl pocit, jako by v muzejní budově osaměl.

Pohybem hlavy mu dala najevo, že by měl následovat odcházející návštěvníky. Neměl by se od nich odpojovat, vždyť na začátku výkladu, těsně po přivítání, je o to požádala…

Uvědomil si, že to přehnal a lehkým kývnutím se jí omluvil. Vlastně za to ani nemohl. Nedokázal odolat té síle, s níž ho poklad přitahoval. Jako by byl určený jenom jemu. Rozloučil se s keramickým hrncem posledním, chtivým pohledem. Dal by ruku do ohně za to, že mu nebude nikdy patřit. Přesto si v duchu umínil, že se o to alespoň pokusí…

Co pokusí, byl rozhodnutý už dávno před tím. Sotva se o pokladu dozvěděl a spočítal si jeho cenu… Zbytek prohlídky prožil jako ve snách.

•

Nudil se. Zoufale se nudil a porada mu přišla ještě zbytečnější, než obvykle. Na oválném stole, zabírajícím bezmála celou zasedačku, před ním ležel kelímek kafe z automatu. Znechuceně sledoval opadající pěnu kapučína, nebo se možná díval někam skrz ni a toulal se myšlenkami v místech na hony vzdálených řešenému problému.

Mužova ruka jaksi nervózně čmárala do bloku. Na prázdném listu papíru se rýsoval schematický náčrtek kvádru, v jehož prostředku byla další malá krychle, označená vykřičníkem. Od té se do stran táhly různě silné čáry, na první pohled připomínající nohy pavouka.

Zaměstnanec přesměroval pohled, po nablýskané desce stolu jej přemístil na papír a poprvé toho dne se usmál. Zamyšleně se podrbal propiskou za uchem a podezřívavě se rozhlédl kolem sebe. Prudkým pohybem papír otočil a na list nakreslil zdařilý středověký hrnec.

Nejistě se kolem sebe rozhlížel. Nikdo z kolegů si nesměl všimnout jeho malůvek. Co by jim řekl? Neměl žádné důvěryhodné vysvětlení, kterým by jednou pro vždy utl jejich nepříjemně zvědavé otázky. Spokojeně se usmál, když si uvědomil, jak jsou všichni jeho kolegové soustředěni na poradu. To jenom on se zabýval něčím jiným, vůbec nevnímal, co se právě teď řeší.

Pokrčil nad tím rameny. Beztak to nebude nic důležitého, ostatně firma má stále stejné problémy. Rázně otočil blok. Před všemi svými kolegy utají, co plánuje. Snažil se co nejrychleji vpravit do problematiky. Většinou mu to nedělalo problémy, ale dnes se mu myšlenky vracely k jeho jedinému zájmu.

Čím dřív, tím líp. Poznamenal si na okraj papíru těsně před tím, než ředitel schůzi ukončil.

Možná, kdyby si dnes naposled obhlédl terén a už zítra udělal všechno potřebné… napadlo ho, zatímco jako ve snách vycházel ze zasedačky a automaticky se vracel do své kanceláře. Na desce stolu pečlivě rozložil lejstra, ani si nepřečetl, co je na nich napsáno. Musel působit jako pracovitý zaměstnanec, dokud to bylo aspoň trochu možné. S povzdechem se snažil začíst do jedné ze složek, té, která mu připadala nejtenčí.

•

Co nejnenápadněji se rozhlížel po bezpečnostních kamerách. Přestože to už dávno věděl, znovu ho rozčílilo, že v místnosti s pokladem je jich nejvíc a všechny jsou namířeny na jednu jedinou vitrínu. Na vrátnici si všiml, z kolika různých úhlů by ho viděli. K jedné kameře by se otočil zády a deset dalších by mu vidělo pod ruce. Slepý by si všiml, že u vitríny dělá něco nepatřičného.

Mít tak komplice! – napadlo ho, když si všiml hlídače, jak ho naprosto nepokrytě sleduje. Proč ho to vůbec tolik překvapilo? Vždyť už ho dávno musí znát všichni zaměstnanci. Od té doby, co tu je poklad vystaven, neuběhl ani jediný den, kdy by do muzea na chvilku nepřišel a nepokochal se pohledem na zdánlivě obyčejný keramický džbánek…

Ve skle sledoval, jak se k němu hlídač zezadu přibližuje. Copak snad dělal něco nevhodného? V duchu se snažil vymyslet nějaké pravděpodobné zdůvodnění. Přece k sobě hned takhle hloupě nepřitáhne pozornost… Co by mu tak mohl chtít?
„Vy jste znalec, pane¬…?“ Hlídač byl tak blízko, až cítil jeho dech.
„Ne… obdivovatel… umění našich předků,“ pronesl váhavě a v duchu si vyčítal, že se na takovou jednoduchou otázku nepřipravil, když mohl čekat, že dřív nebo později mu ji někdo položí.
„Chodíte sem každý den…“ pokračoval hlídač zdvořilým, konverzačním tónem.
Ještě by mohl z rozhovoru vycouvat. Uvědomoval si to a přesto vyhrkl: „Někdo se po práci dívá na televizi, jiný zajde na pivo a další…“
„…pokochat se pohledem do muzea,“ dokončil za něj hlídač přezíravě.

Muž nasadil omluvný tón: „Je to takový můj zvyk. Tradice, jestli mi rozumíte. Kdybych ho neviděl, asi bych ani nespal, je to jako posedlost… Doufám, že je dostatečně zabezpečený, aby se k němu nedostal někdo nepovolaný…?“ drmolil bez nádechu a poslední otázku vystřelil dřív, než si ji stačil rozmyslet. Doufal, že alespoň působí jako svědomitý návštěvník, kterému leží na srdci, aby se poklad nedostal do zlodějských rukou.

Hlídač se pousmál. Snad zvažoval, co návštěvníkova otázka má znamenat a co vše si může dovolit mu prozradit. Muž proti němu rozpačitě přešlapoval. Věřil mu, že se neptal se žádným zlým úmyslem. Vypadal na návštěvníka, který se skutečně zajímá o problematiku a byl by první, kdo by se pachatele snažil odhalit.

„Chápu, že mi to nemůžete prozradit. Máte nějaká služební tajemství, povinnosti…“ nadhodil s opatrným porozuměním.

Hlídač nepatrně pokývl hlavou. Ostražitě se rozhlížel po jednotlivých kamerách. Uvědomoval si, co by ho postihlo, kdyby někomu prozradil, jaké úpravy muselo vedení muzea odsouhlasit, aby tu něco tak vzácného mohlo být vystaveno. A přitom se musel s někým o zážitky podělit. Přemýšlivě se podrbal ve vlasech… Vždyť muž vypadal dostatečně důvěryhodně na to, aby věděl, jak s takovými informacemi správně naložit.

„Pochopitelně muselo vedení podniknout jisté kroky… Třeba tamhle, když se nenápadně podíváte vedle dveří, nové kódování – jen pro tuhle místnost. Instinktivní ovládání, stačí zmáčknout čudlík… Veškeré kamery se ovládají na chodbě, v takovém koutku za závěsem…“ nejistě se odmlčel a s hranou přísností si návštěvníka měřil: „Jistě chápete, že všechno, co jsem vám řekl, byste měl ve vlastním zájmu zapomenout. Ani jeden z nás si nepřeje mít problémy, nepletu se?“ Nadhodil a snažil se získat jakýkoli náznak mužova souhlasu.

Sotva znatelně přikývl a na odchodu prohodil: „Ale stejně je ostuda, jak je to bezpečnostní sklo uvnitř špinavé. Taková vzácnost si přece zaslouží důstojné místo… Jak si jí takhle mají návštěvníci vážit?“
Hlídač se na něj zadíval se zřejmým zájmem. Ten podivný návštěvník ho čímsi zaujal. Marně uvažoval, jestli mu někoho nepřipomíná. Tím, jak se neustále vyptával, jak z něj dokázal vytáhnout veškeré informace. A vyčítal si, že mu je vůbec prozradil. Vždyť měl přece v popisu práce se s nikým o zabezpečení muzea nebavit. Ani jeho vlastní rodina nevěděla, co všechno bylo nutné zařídit. Přesto na něj muž zapůsobil svojí starostlivostí. Měl pocit, že o pokladu nic moc neví. Nebo byl jenom nemluvný a styděl se projevit své znalosti?-

•

Muž s tichým pohvizdováním seběhl schody do průjezdu muzea. V ruce si spokojeně pohupoval diplomatkou. Svou radost dával možná až příliš okázale na odiv. Nakonec to ani nebylo tak těžké, jak si myslel. O zaměstnancích muzea už dlouho věděl svoje, ale že by byli až natolik důvěřiví, to ho nenapadlo ani v nejdivočejším snu.

Tím líp, pomyslel si, když za sebou zavíral těžká dřevěná vrata a vyšel na ulici. Jeho plán byl prostý a samotní zaměstnanci mu v něm nevědomky pomohli… Rukou zabloudil ke kapse kalhot. Byl tam. Nosil ho všude s sebou a teď ho napadlo, že ho vlastně ani nebude muset použít. Zbytečně by tím na sebe přitáhl pozornost. Nic mu nehrozí, jenom musí vystihnout tu správnou chvíli.

•

Seděl nad chladnoucí kávou a přemýšlel. Byl plně rozhodnutý to dneska vykonat. A zítra? Nad tím neuvažoval. To je příliš vzdálená budoucnost a do té doby se může zvrtnout tolik věcí, že vůbec nemá smysl cokoli plánovat. Možná bude úspěšný a možná ne.

Věděl, co mu hrozí, když ho někdo chytí při činu. To nebezpečí si uvědomoval od samého začátku a zároveň ho lákalo. Není nad adrenalin. Žádný sport mu nemohl vynahradit to, co brzy zažije na vlastní kůži. Nebude to jako v dobrém akčním filmu. Není žádný superpadouch…

Usrkl kávy. Třeba se jím stane. Postrachem klenotníků a bank. S trochou cviku by to jistě dokázal. Vybavení už na to má… teď jen dostatek štěstí a bude spokojený. Co spokojený ; bohatý a mocný. Kdo po něčem takovém netouží?

Zbytek kávy dopil naráz. Zašklebil se nad její pachutí a přitáhl si k sobě plánek muzejního zabezpečení. Naposled ho prozkoumá, najde všechny jeho slabiny. Jako by o nich už teď dobře nevěděl…

•

V kanceláři seděl bledý, unavený, s černými kruhy pod očima. Jako by to byl pouze jeho stín. Na kolegy vztekle vrčel. Rušili ho. Věděl, že dneska z práce nic nebude. Co nevidět si někdo všimne jeho neobvyklé podrážděnosti. Vyčte mu jeho výkon…

Pokrčil nad tím rameny. Nezajímalo ho to. Když bude úspěšný, dá zítra výpověď… Pečlivě zamíchal obsah hrnku před sebou. Upil, spokojeně mlaskl. Usmál se na spolupracovníky. Lstivě.

Mimoděk si urovnal sako. Smetl z něj neexistující smítko, bezděčně zavadil o kapsu a usmál se. Je připravený. Dnešek je nejvhodnější den, kdy může plán uskutečnit. S potměšilým úsměvem se natáhl pro složku a začetl se do materiálu.

Dobrá nálada ho tentokrát neopouštěla ani tehdy, když dočetl poslední list, zavřel desky z tvrdého papíru a na lepící papírek si napsal několik poznámek. Jak ho jindy tahle práce nebavila… Cítil na sobě udivené pohledy kolegů, věděl o každém nepatrném zavrtění hlavy, pokrčení ramen, které si spolu vyměnili. Překvapilo ho, jak má ostré smysly, vybičované k nejlepšímu výkonu.

Uchopil baculatý hrnek a vzápětí jím rozmrzele udeřil o desku stolu. S nevolí si uvědomil, že začíná být závislý na kofeinu. Nevěřícně zavrtěl hlavou. Nikdy se mu ještě nestalo, že by ho tolik rozčílilo, že nemá co pít. Energicky vyskočil od stolu, cípem saka zavadil o jeho hranu. Ozval se dutý úder, zakončený kovovým cinknutím. Kolegové k němu zvědavě zvedli oči.

Mávl rukou jako by se nic nestalo. Nemuselo je to přece zajímat! V malém kuchyňském koutku do překapávače připravil kávu. Otočil kohoutkem vodovodu; odpovědí mu bylo unavené zachrčení, do konvičky zabublalo nepatrné množství vody. Polohlasně zaklel. Za ta léta, co pracoval v téhle firmě, se něco takového ještě nestalo.

„Někdo by měl zavolat, že u nás neteče voda,“ promluvil k přítomným a každého z nich přeměřil pohledem, jako by uvažoval, jestli je dostatečně kvalifikovaný ke splnění tak důležitého úkolu.
Nikdo se k tomu neměl.

Na stole se rozdrnčel telefon. Dvěma kroky byl u něj. Zvedl sluchátko a ve tváři se mu místo úsměvu usadil nevěřícný úšklebek.
„Jak: prasklo vodovodní potrubí?... Do zítra?... Celá čtvrť… Dobře, ano, samozřejmě…“ Zavěsil a roztržitě si uhladil vlasy. „Tak jste to slyšeli, pánové. Pro dnešek končíme.“
Na ulici ho zaujal pohyb. Zaměstnanec muzea právě na dveře paláce věšel do očí bijící nápis: Z TECHNICKÝCH DŮVODŮ ZAVŘENO.
Povzdechl si.

•

Přecházel po obýváku jako tygr v kleci. Deset a půl kroku od okna ke dveřím. Otočka. Zpět.
Pod vousy si mumlal peprné nadávky. Zrovna dneska! Uklidňoval se vědomím, že zítra bude všechno v pořádku. Zítra, kdy má kancelář i večerní provoz a zrovna na něj vyšla služba.

Pohledem zavadil o mobil na konferenčním stolku. Nevěřil, že by si s ním službu někdo vyměnil. Ne tak nahonem. Za pokus nic nedá, to věděl. Prsty lehce přejížděl po klávesnici. Na okamžik se zastavil nad tlačítkem pro rychlou volbu. Zaváhal. Mobil položil a místo něj raději zvedl hrnek vřelé kávy.
Nepotřebuje žádné svědky.
Rozhodl se čekat na lepší příležitost.

•

Z okna kanceláře sledoval poslední světla ve výstavních sálech přes ulici. Co nevidět zhasnou i ta a dnešní příležitost zmizí v nedohlednu. Pokrčil nad tím rameny. Počká. On má zatím času dost. Výstava byla pro velký zájem prodloužena do příštího měsíce, jak se dočetl v ranním vydání novin. Měl by z toho mít radost. Nečekaně mu připravili šanci vymyslet nový, lepší plán.

Pohodlně se rozvalil v kancelářské židli. Ruce položil na područky, hodil nohu přes nohu. Připadalo mu docela zbytečné, aby jejich firma měla jednou týdně prodlouženou pracovní dobu. Málokdo přijde využít jejich služeb v podvečer. Tiše se sám pro sebe zasmál. Nikdo ho nebude rušit.

Zaměřil se na mnohokrát přeložený papír. Nosil ho už několik dní v kapse, v noci si ho dával pod polštář. Nesmí se dostat do rukou nikomu nepovolanému. Od té doby, co při poradě nevědomky nakreslil plánek, se utvrzoval v rozhodnutí, že ho zničí hned, jak kořist bude mít bezpečně ve svých rukách.

Pozorně si ho prohlížel. Odhadoval vzdálenosti, počítal, jak dlouho mu celá akce potrvá. Pět, deset minut, víc času tomu věnovat nemohl, aby nebyl nápadný. Zamyšleně se zadíval z okna. Světla v renesančním paláci už zhasla. Na druhé straně se proti černému nebi rýsovala temná silueta budovy, střežící poklady minulých věků. Ušklíbl se nad tím poetickým nápadem.

Kdyby získal stejnokroj zaměstnanců muzea… Před návštěvníky by se snadno mohl vydávat za jednoho z nich. Třeba údržbáře, na úklidu prachu z vitríny není nic podezřelého… A než by si kdokoli uvědomil skutečnou situaci… tak by to bylo ideální. – ujišťoval se v duchu. Neměl by důvod použít násilí, pokud by byl dostatečně rychlý…

Vstal, aby si z konvičky překapávače nalil poslední šálek kávy. Bál se, že v rozhodující okamžik ztratí odvahu. Když mu okolnosti překazily jeho plán poprvé, měl pocit, že správný čas už nenastane. Nebo mě někdo předběhne – napadlo ho, ale takovou myšlenku se snažil okamžitě zaplašit. Kdo by byl troufalejší než on?

•

Nervózně zapnul počítač. Musí mít jistotu, aby všechno dotáhl do konce. Odhodlaný by byl, což o to, ale čím déle přemýšlel, tím víc si uvědomoval, že potřebuje jistotu, že se mu mince povede proměnit v hotovost. K čemu by mu jinak celá akce byla?

Zamyšleně upil kávu a připojil se na Internet. Za tu chvíli hledání mu to stálo. Nebo v to alespoň pevně věřil. Co je dneska jisté? – napadlo ho, když našel tu správnou stránku a začal smolit stručný vzkaz, ve kterém nabízel prodej sbírky raně středověkých mincí, originální ražby, kus za tisícovku. Platba samozřejmě hotově na předem dohodnutém místě. Zároveň doufal, že nasadil vhodnou cenu. Ani příliš nízkou ani vysokou. Sebekriticky musel přiznat, že o skutečné hodnotě denárů neví vůbec nic.

Pokrčil rameny, jako by se někomu neviditelnému omlouval. Teď už se svými znalostmi beztak nic neudělá, na to měl myslet dřív, než se do takového podniku pustil.

Sotva postřehnutelný pohyb ruky na myši a u záložky prohlížeče se začalo točit malé modré kolečko. Zpráva úspěšně odeslána. Tiše se sám pro sebe zasmál. Všechno je na dobré cestě. Jenom počkat na odpověď a pak už se bude koupat v penězích. Naposled se pokochal pohledem na dobře vykonané dílo, vypnul počítač a vyrovnaně vyrazil z kanceláře.

•

Před vchodem do budovy, kde firma sídlila se s kolegy rozloučil. Dnes s nimi na tradiční posezení do restaurace nepůjde. Nemá na to čas, musí ještě něco zařídit. Ne, není to nic důležitého, spíš neodkladného. Slíbil, že to dneska dotáhne do konce a mohlo by pro něj mít nedozírné následky, kdyby své slovo nedodržel. No ano, samozřejmě, že trochu přehání, není to tak hrozné, ale teď nemůže nic vysvětlovat, opravdu se musí rozloučit a opustit je. Výjimečně, jak jinak, příští týden to určitě vyjde.

Naposled kolegům kývl na pozdrav a odspěchal ulicí na opačnou stranu. Jen on sám věděl, jaké bude mít problémy, když do konce týdne nesplní, co slíbil. Uvědomil si, že se víc bojí zlosti zájemců, než spravedlivého trestu, který ho čeká, když nebude dost rychlý. Kdo ví, co jsou vlastně zač muži, kteří se mu ozvali. Projevili zájem o mince, mluvili o sobě jako o znalcích a sběratelích. Mohla to být pravda, proč by ne, zároveň mu bylo jasné, že ho někdo mohl začít podezřívat a poštvat proti němu policii. Nemohl by jeden z kupců být tajný, pracující na jeho zatčení? Až se sejdou, aby si vyměnili zboží, chytí ho přímo při činu. A on bude v ruce mít část ukradeného pokladu…

Zachvěl se při té představě. Bál se, aby to nebyla předtucha skutečné události. Stát by se to mohlo. Mávl nad tím rukou a silou vůle se přinutil uvěřit, že všechno půjde jako po másle, ke spokojenosti všech zúčastněných.

Nejvyšší čas obhlédnout situaci, pomyslel si, sotva se trochu uklidnil. Mohl by to udělat dnes, aby na to nemusel pořád myslet. Věděl, jak je tou svojí rozladěností nápadný. On, donedávna jeden z nejlepších zaměstnanců firmy.
Cestou k muzeu uvažoval, jestli se i tentokrát choval nápadně. Řekl něco, co spolupracovníkům mohlo utkvět v paměti? Neuvědomoval si. Snad na to už zapomněli, měli přece mnohem důležitější věci na práci, obhajoval se v duchu.

Bez úsměvu se zastavil před vraty do průjezdu muzea. Něco mu říkalo, že by to neměl dělat. Co z toho budou mít ostatní, když vzácný poklad zmizí v trezorech několika vyvolených? S klidným svědomím ten dotěrný hlásek umlčel. Měl se ozvat dřív. Tehdy by ho možná ještě poslechl.

S pokrčením ramen vzal za kliku, zatlačil na dveře. Podle vývěsky s otevírací dobou tu byl včas. Nespokojeně zavrčel přes vyceněné zuby. Jako zvíře připravené k útoku. Napadlo ho, jestli se nezbláznil. Zajistil by si alespoň nějakou polehčující okolnost.

Těkal kolem sebe pohledem. Připadal si jako v pasti. Tohle se musí stát zrovna jemu. Vsadil by se, že nikdo jiný takovou smůlu nemá.

Zavadil pohledem o zářivý papír v okně pokladny. Zaujalo ho na něm dnešní datum, pod kterým byla natisknutá stručná omluva návštěvníkům. Z DŮVODU PŘÍPRAV KRÁTKODOBÉ VÝSTAVY MUZEUM V ODPOLEDNÍCH HODINÁCH UZAVŘENO.

Dřevěná vrata do průjezdu se otevřela a na ulici se vyhrnuli muzejní zaměstnanci. Do zaparkované dodávky nosili obrazy z minulé výstavy, dovnitř proudily moderní plastiky. Muž na okamžik zauvažoval, zda by se nedokázal nepozorovaně protáhnout dovnitř a pak zase bez povšimnutí budovu opustit.

V kapse saka mu zazvonil mobil. Otráveně přijal hovor, znuděně odpovídal. Bratr volal z chaty, potřebuje pomoct s nějakou větší opravou. „Kdy?... Tenhle víkend? Ne, to určitě nepůjde. Musím si něco zařídit… Životně? No, možná bych se mohl uvolnit… V sobotu ráno přijedu, přespím do neděle a odjedu. Když to nestihneme během dne, smůla. Víc pro tebe nemůžu udělat.“ Se zlostným výrazem hovor ukončil. Další škrt přes rozpočet.

•

Seděl v křesle a už poněkolikáté se zadíval na konferenční stolek, kde měl položené dobře padnoucí rukavice, plánek zabezpečení muzea a tašku, ve které si poklad odnese. Dnes měl poslední šanci. V neděli bývá v muzeu málo návštěvníků, hlídači mají volno a vrátný ospale luští křížovku. Co víc by si mohl přát? Jen se potřeboval se svými proprietami sžít. Nabýt jistotu, že nezpanikaří, až přijde na věc.

Na okraj stolku položil hrnek kávy a zadíval se na hodinky. Času dost, muzeum otevře až za několik hodin. Pohodlně se opřel, s povzdechem zavřel oči. Není důvod se znepokojovat. Zítra proběhne prodej, v úterý podá výpověď, ve středu odcestuje a v zahraničí začne nový život. Sem se už nevrátí.

Hodil si nohu přes nohu, otevřel nedělní vydání oblíbeného deníku. Už na titulní straně si všiml, že obsahuje speciální přílohu věnovanou jeho pokladu. Nedočkavě obracel listy. Třeba se dozví nějakou zajímavost a na poslední chvíli bude moci zvýšit cenu…

Do očí ho udeřila známá fotka. Tady to je, pomyslel si spokojeně, než si uvědomil význam palcového titulku: VZÁCNÝ POKLAD UKRADEN Z MUZEJNÍ BUDOVY!

Roztřesenou ruku natáhl pro šálek. Usrkl, aniž by si uvědomoval chuť kávy, kterou chtěl dnešní den oslavit. Nepřítomně hleděl před sebe. Byl si tak jistý svou věcí… Potichu zaklel a vrátil se k článku.
„Známý poklad byl v noci ze soboty na neděli odcizen z budovy muzea. Policie podezřívá především zaměstnance instituce, kteří se podíleli na přípravách vernisáže výstavy plastik.“

Zklamaně odhodil noviny.

Pavel Novotný zítra obchod neuskuteční. V úterý nepodá výpověď a ve středu neopustí zemi. Bude kupcům muset věrohodně vysvětlit, proč jim zboží nemůže předat. S povzdechem vzal nůžky a vystřihl si poslední článek o proslaveném pokladu. Čeká ho těžká práce, které se začínal bát…