Kam mě dnes pošlou spát?

Dělit děti žádný soud spravedlivě zatím neumí a tak záleží na úplně neznámých lidech a na jejich rozhodnutí, jestli budete dál bydlet u mámy, u táty nebo ve střídavé péči. Neznámí lidé vám určí taky to, jestli se o vás táta stará dobře, kolik bude přispívat peněz na váš další život. Někteří jedinci dokonce dostali předepsáno, kolikrát v měsíci se můžou setkávat s babičkou a dědou. Dokonce přichází na návštěvu úředníci, aby si prohlédli, v jakých podmínkách žijete, kde se učíte, jestli máma stíhá navařit a uklidit, kolik času táta tráví doma a jestli máte společné zájmy.. Nezapomenou se samozřejmě zeptat na to, ke komu máte blíž, kdo se vám víc věnuje a u koho dál hodláte žít.

Pokud je člověku víc let, chodí třeba na střední, dokážu si představit, že se s tímto dokáže poprat. Blbě, ale dokáže. S malým dítětem to už bude horší. Zvlášť, když kolem sebe slyším, že se rodiče doma hádají, je tam dusno, svalujou na sebe vinu za to, co si udělali někdy před X lety. Míchají do toho babičku, dědu, ostatní sourozence, psa, kočku, souseda i pošťáka. Tohle už není sranda. Jak se rozhodnout, když máte rádi oba. A jak se rozhodnout v případě, že oba dva nemůžete ani cítit? O přestávce mi jedna zdeptaná druhačka rezignovaně řekla, že to vzdává a balí kufry do děcáku. Prý to doma nemůže zvládnout. Její rodiče se nehádají, zvolili taktiku mlčení. Prý je to ještě horší, než když na sebe před pár lety ještě řvali. Doma je husto a nepříjemně. Mluví se jen o její škole. O známkách, o tom, jak zblbla písemku z matiky, jaký vychází průměr z chemie. Známky se žádají dobré, oba byli přece kdysi taky chytří a nakonec vystudovali vysokou školu, tatík rovnou dvě. Každý by chtěl Gábinu k sobě. Ona to ale cítí tak, že ji opravdu budou chtít jen tehdy, pokud bude mít tu chemii v pohodě. Každý chce Gábinku úspěšnou, na kterou by mohl být právem hrdý. A ona potom tajně sedí celé odpoledne pod mostem u řeky, aby doma strávila co nejmíň času.

Střídavá péče je o tom, že se o vás budou starat oba dva rodiče. Na začátku si prý myslíte, že to půjde. Chvíli budete u mámy, chvíli u táty. Jenže, potom zjistíte, že spokojení jsou hlavně oni dva. Z vás se stává jakýsi stěhovavý bezdomovec. Člověk, který se pořád balí, převáží notebook i rovnátka. Rodiče většinou sami nezůstávají a tak si brzo musíte zvyknout na jejich nového partnera. Nikdo se neptá na to, jestli tam s ním chcete být. Je to pro vás vlastně cizí člověk a mít ho rád na povel to nejde. Ani v případě, že budete rozumní. To doporučila paní ze sociálky známému, pohladila ho jako pitomce a popřála mu úspěchy ve studiu a u maturity. Jejich máma tenkrát přivedla do úplně nového bytu partnera a do roka se jim narodily dvě holky - dvojčata. Naštěstí mu bylo sedmnáct let. Jeden rok do plnoletosti jaksi vydržel a dnes bydlí na ubytovně. Je to výhra? Těžko říct. V jeho případě možná ano, protože poslední měsíce prý nedělal nic jiného, než povinně pomáhal s ročníma holkama.