Kam se poděla mláďata puštíků bělavých

Záchranný repatriační projekt pro puštíky bělavé „Habichtskauz Wiederansiedelung“ probíhá v oblasti Vídeňského lesa v Rakousku od roku 2009. Jeho cílem je posílit divokou populaci této sovy vypouštěním mláďat odchovaných v zoologických zahradách a dalších chovatelských stanicích do volné přírody. Ostravská zoo je do projektu zapojena od roku 2014. „V tom roce jsme bezplatně poskytli mladou samičku, která byla vypuštěna do přírody, v roce 2017 pak samečka, který zůstal v chovatelské základně. Letošní dvě samičky, které byly do Rakouska odvezeny na konci listopadu, také zůstanou v chovatelské základně projektu,“ říká zooložka Adéla Obračajová.

Podle hlavního koordinátora projektu, Dr. Richarda Zinka, byla letošní hnízdní sezóna v Rakousku pro volně žijící puštíky ve sledovaných lokalitách ovlivněna nedostatkem potravy. Populace hrabošů, kterými se puštíci živí, prošla tzv. „bottle-neck efektem“ a měla by znovu dosáhnout vrcholu na jaře příštího roku. Z toho důvodu ani jeden pár sov ve volné přírodě úspěšně neodchoval mládě. Z více než dvou desítek monitorovaných párů se jen tři pokusily o hnízdění a jen jeden pár byl schopen odchovat mládě až do vylétnutí z hnízda. Toto mládě však bohužel zmizelo během silné bouřky v květnu 2018. Pro srovnání, v loňském roce úspěšně vyhnízdilo 14 z celkem 19 napočítaných párů. Konečný výsledek byl 46 úspěšně vylétnutých mláďat z celkového počtu 49. Loňský rok byl tedy nejúspěšnějším rokem od začátku repatriačního projektu.

Letošní výsledek ale ještě neznamená pro populaci v Rakousku žádnou ránu. Naopak, kolísání v úspěšnosti hnízdění je pro puštíky bělavé typické. Jejich reprodukční strategie reaguje na taktéž kolísající početnost drobných hlodavců, kterými se živí. V letech, kdy je potravy málo, většina párů vůbec nezahnízdí, případně snášejí později a jejich snůšky jsou méně početné, než v letech na potravu bohatých. Příští rok by tedy měl být pro rakouské puštíky bělavé opět dobrý.

Puštík bělavý (Strix uralensis) je po výru velkém druhá největší sova Evropy. Hnízdí v rozlehlých listnatých nebo smíšených lesích v oblasti euroasijské tajgy, hor střední Evropy a také v Číně. Jako tzv. glaciální relikt se vzácně vyskytuje i ve střední Evropě (poddruh Strix uralensis macroura). V minulosti byla tato sova na mnohých místech Evropy přičiněním člověka vyhubena. Jednou takovou lokalitou byla například Šumava, kde patřil puštík bělavý k původním druhům a ještě na přelomu 19. a 20. století se na české straně Šumavy pravidelně vyskytoval. Příčinou vymizení šumavské populace byla zřejmě kombinace ubývání smíšených a listnatých lesů pralesovitého charakteru, vlivu klimatických výkyvů a nedostatku potravy, genetické izolovanosti a intenzivního odstřelu. Dnes se v této oblasti opět vyskytuje díky vypouštění puštíků v Bavorském národním parku (od 70. let minulého století). V posledních letech roste šumavská populace i díky vyvěšování hnízdních budek, které puštíci rádi vyžívají. Aktuálně se na Šumavě vyskytuje téměř dvacítka párů.

Stejný osud potkal puštíky bělavé i v sousedním Rakousku, kteří z tamních lesů vymizeli v polovině 20. století. O navrácení této velké sovy se začalo poprvé uvažovat v roce 2006. Základem repatriačního projektu bylo vybudování chovatelské základny, tedy chov puštíků bělavých v lidské péči, ať už ve specializovaných stanicích nebo v zoologických zahradách. Rodičovskými páry odchovaná mláďata pak začala být vypouštěna do volné přírody od roku 2009 na dvou ekologicky cenných lokalitách – Biosphärenpark Wienerwald a Wildnisgebiet Dürrenstein. Díky nezměrnému úsilí a práci rakouského týmu začali puštíci bělaví v rakouských lesích opět hnízdit.