Každý něco máme

Při příjmu se ještě sestry smály, že jim nebude smutno, protože můžou klábosit od rána až do večera. Kamarádku uložili na prostřední postel, pomohli vybalit tašku, pověsit ručník a zavřeli dveře. Od té chvíle prý neměla chvíli klidu ani soukromí. Jedna ze spoluležících neustále mluvila. Pusu nezavřela snad ani v noci. Měla potřebu sdělovat informace o tom, že si nalévá čaj, rozbaluje čokoládové věnečky, odchází na WC a potom se zase vrátí. Moje známá, docela otrávená ze svého bolavého zranění kotníku by si prý ráda odpočinula, ale nešlo to. Z krajní postele se na ni valily salvy slov a nepřestávaly, ani když nereagovala a dělala, že spí. Spoluležící na posteli u okna byla prý docela fajn, ale nezvládala bolest. Přesto, že brala hodně silné léky, děsila se každého pohybu a při vyšetření předváděla prý takovou estrádu, že ji bylo slyšet ven před pavilon. Ani v posteli neležela v klidu. Každou chvíli vzdychala, kňourala, stěžovala si, že to nezvládne. Nikdo z nás není bez chyb. Dokážu si představit docela dobře, jak nepříjemně reagovala moje rázná kamarádka. Tahle trojka si prostě sednout nemohla. Divily se tomu sestry i doktor na vizitě. Ale nakonec prý i oni připustili, že postelemi šoupou docela často, že dokonce někteří pacienti jsou na sebe schopní zaútočit. Asi na tom má svůj podíl nervozita a bolest.

Na druhou stranu chápu, že se vám v neznámém prostředí nechce zvykat na něco, co se vám nelíbí a co byste jinak třeba v pohodě překousli. Z vlastní zkušenosti vím, jak mě štve, když jeden známý říká za každým slovem slovo „magore". Je to jeho věc, má na to právo a přesto mě to na něm vadí. Jedna z učitelek má v puse od rána do večera mentolový bonbón. Hašlerku nebo něco podobně vonící. Obdivuju ji, protože normální člověk by měl za tu dobu už horní patro na cucky. Ona cumlá bonbónky dál. Vychovatelka z intru nás oslovuje milí žáci. Na tom by nic špatného nebylo, ale v tom tónu je cítit něco divného. Zní to podobně, jako by řekla - vy grázlové. Třeba to tak ani není, ale na milí žáci je vysazená polovina internátu. Každé ráno stojí u hlavních dveří školník. Je pravda, že si chlap po ránu může stát tam, kde chce, ale on stojí divně a divně nás při tom sleduje. Když vcházím do školy, připadám si, jako bych do budovy pašoval tři kila kokainu. Myslel jsem, že je to jenom můj pocit, ale teď při vyplňování školního dotazníku o spokojenosti s naší školou jsem zjistil, že si na jeho přítomnost přede dveřmi stěžovalo víc lidí.

Vadit vám může kde co. Někdo po jídle mlaská, jiný si stokrát denně vyčistí brýle. Někdo se cpe jídlem, druhý drží celý život diety, co mu lezou na mozek. Někdo si kouše nehty, jiný nečistí zuby. Každý z nás je něčím originální a něčím praštěný. Nezbývá, než to překousnout a vydržet.