Klíček
Ležel v závěji a leskl se. Úplně maličký, kdokoli by ho mohl přehlédnut, ale zrovna mě uhodil do očí. Na dlani bez rukavice studil, pokrytý ledovou vrstvou vypadal skoro kouzelně.
Hloupost! Copak klíček může být kouzelný?! To přece k sobě nejde. A stejně mi to nedá a pronesu: „ABRAKADABRA!“ Nic. Měla bych snad zkusit „čáry máry“? takové dětinské nápady!
Kdo ho tady mohl ztratit? Hledám stopy na neposkvrněné sněhové peřině. Nějak se sem přece dostat musel. Copak spadnul z nebe?
Stojím na místě a rozhlížím se. Vedou sem jenom moje stopy. V závěji přede mnou nikdo nebyl. Nebo…
Počkat! Kulaté a oválné stopy; vždycky dvě stejné, jako od kočky. Jak jinak – přinesla ho sem kočka a zahrabala ho do závěje, aby si ho schovala na horší časy. Klíč! – Co taky jiného?
Kdo ví, jak dlouho už tady leží?
Pečlivě ho prohlížím. Obracím ho v paprscích slunce, které se od něj odrážejí v oslepujících záblescích. Pátrám dokonale zbytečně. Není zrezivělý, bude tady jenom krátce. A není ani nijak veliký – dokonce je placatý jako od deníčku.
Pátrání se ruší. Jak by se sem mohl někdo – kdokoli – dostat? A navíc, takových klíčků je. Sama jeden mám. Právě jsem ho našla v závěji…