Kompetence ke šťastnému životu

Zatím to byly jen plané předvolební sliby. To se hned tak, do měsíce, dvou, nevyřeší. Přece už za těch svých sedmnáct let života poznala a pochopila, jak je tohle všechno na dlouho…

A zrovna jí by to pomohlo, ne že ne. Nějaká koruna navíc by se hodila… dokonce by na ně i měla nárok – s cukrovkou. Tohle si její rodina pravidelně zjišťuje, asertivně žádá o všechny možné příspěvky, ale…

Když důležité úřednice sečtou všechny jejich měsíční výdělky, podle tabulek nemají nárok vůbec na nic. Co na tom, že si několik let nekoupily nic nového na sebe, na konci měsíce žijí o suchém chlebu a obě mají několik brigád?

Problém s brigádami taky pochopila. Kdyby je neměly, řeklo by se, že se svoji situaci nesnaží nijak vylepšit. Že je mají, to dává dostatečný důkaz, že jsou schopné se o sebe postarat samy a na žádný příspěvek nemají nárok. Vždycky to dopadne stejně.

A tak si musíme uvědomit, že v našem městě žijí obyvatelé s platem 10 000 měsíčně, kteří také touží po kultuře… Ne po kultuře, ale po tom, aby nechcípli hlady! – pomyslela si s pohledem upřeným do peněženky, kde se v přihrádce na drobné krčila železná zásoba, čítající poslední tři koruny, dost akorát tak na to, aby si – až bude nejhůř – koupila suchou housku.

•

Dočetla inzerát a zavolala na uvedené číslo. Jestli si ji vyberou, aby doučovala toho sedmáka, provolaný kredit se jí mnohonásobně vrátí. Pod stovku na hodinu nepůjde, ani kdyby ji na kolenou prosili. Ostatně, když se jí z reproduktoru ozval pisklavý hlas, podle kterého usuzovala na rozmazlenou peroxidovou blondýnku kolem třicítky, bylo jí jasné, že má co do činění s pěkně zazobanou familií.

Hned na druhý den si domluvily schůzku u nich ve vile. Synáček je prý fotbalista a vášnivý rybář... Odsouhlasila čas i místo a doufala, že jí zítra odpadne odpoledka. Jinak by ji učitelé asi zabili, to jí nikdo nemusel vysvětlovat.

•

Blondýnka jí s nadšeným americkým úsměvem podala ruku. „Ráda vás poznávám,“ rádoby přátelsky se zvonivě zasmála a vzápětí představila svého syna, který se až dosud schovával za jejími zády. Na tváři se mu už nadobro usadil znuděný škleb.

„Pojďte dál… Co si dáte - kafe, čaj, limonádu…?“ podnikatelka před ní na jehlových podpatcích klapala do schodů a neustále švitořila bezpředmětné společenské fráze.

Dívka pokrčila rameny. Chtěla, aby ženština co nejdřív zmlkla a vypadla do práce – vždyť tvrdila, jak se tam hned zas musí vrátit – a ona by si mohla kluka v klidu proklepnout. Na první pohled na ni neudělal valný dojem a v jednu chvíli dokonce zapochybovala, jestli je schopný si sám cokoli zařídit.

Blondýnka se usadila k zahradnímu stolku a důvěrně se k ní naklonila. Hluboký výstřih odhalil opálený dekolt; nevěřila, že květnové slunce by bylo schopné takového odstínu. Viděla to spíš na hojné návštěvy solárka.

„Vůbec se s ním nebavte. Jak začne o rybách, už s ním nehnete. Nejdou mu diktáty, opakujte s ním slovíčka z angličtiny a němčiny, dbejte, aby si udělal úkoly.“

Když si všimla, jak se její budoucí žák tváří, povzbudivě se na něj usmála. Jeho matka tu tichou výměnu názorů postřehla a zasyčela: „Tadeáši, přines ten sešit!“

Kluk se nadechl k drzé odpovědi, ale žena ho popohnala: „Dělej, ať slečnu nezdržuješ!“

Oslovený obrátil oči v sloup. Po hodné chvíli se poslušně odplížil.

„Pokaždé zapište, co jste s ním probrala a dávejte mu úkoly. Co se vašeho platu týče, jsme domluvené, jak bylo v inzerátu – 90 korun za hodinu,“ dodala blondýna tónem, který jasně říkal: honoraci se neodporuje a jestli se ti to nelíbí, koukej, kde nechal tesař díru.

Její předsevzetí říct si o stovku zmizelo v nenávratnu. Honoraci se přece neodporuje, to věděla z hodin dějepisu. Lenní pán má vždycky pravdu a poddaný může jenom tiše nesouhlasit.

•

V duchu nadávala.

I devadesát korun dobrých, zvlášť, když s klukem bude mít čtyři hodiny týdně. Místo odpoledky půjde pracovat. Proč by ne, na štěstí si to může dovolit. Nakonec, na ředitelství stejně znají jejich finanční situaci, ale ona teď bude muset jednat s třídní, naprosto nechápavou osobou ženského pohlaví. Ochota sama, napadlo ji jediné vhodné slušné přízvisko na její adresu.

Nasadila svůj nejsympatičtější úsměv, ze kterého ji pak vždycky bolely svaly na obličeji a rázně zaklepala na dveře kabinetu. Umínila si, že učitelku vůbec nepustí ke slovu. Celou věc jí naservíruje a ať se pak předvede, jak nejlíp umí.

„Dobrý den, potřebuju se na něčem dohodnout,“ rozhodně došla k jejímu stolu a zlehka se opřela o jeho desku. Možná to působilo drze a vyzývavě, ale musela dát najevo, že se nebojí.

Třídní k ní překvapeně zvedla hlavu. Takhle ji neznala, většinou se projevovala tiše a ve třídě ustupovala do pozadí.

„Ode dneška žádám o uvolnění z dějepisu v pondělí a počítačů ve středu odpoledne. S učiteli si to dohodnu sama, jenom vám to jako třídní oznamuju.“ S pohledem upřeným do ženiny tváře čekala na její odpověď.

„A důvod?“ ozvala se učitelka po chvíli.

„Brigáda,“ odpověděla sebejistě a se zřejmým zájmem sledovala, jak pedagožka střídavě bledne a rudne.

„Ale individuál máš na nemoc!  Ne na práci!“ vybuchla po hlubokém nádechu, kterým se snažila uklidnit.

Dívka pokrčila rameny: „Životní nutnost. Takže?“ Vzdorně vystrčila bradu dopředu, přestože riskovala, že jí učitelka ubalí facku. Za drzost. Za to, že si z ní utahuje. Mohla by si to dovolit, v kabinetu nebyl žádný svědek.

„Tak dobře. Ale s mými kolegy si to domluvíš sama,“ učitelka s povzdechem souhlasila.

„Jistě, to jsem sama navrhla,“ s lehkou úklonou se vzdálila z kabinetu dřív, než si to třídní rozmyslí. Tu těžší část má úspěšně za sebou.

•

„Ale já se nechci učit! Ta učitelka je blbá, že mi furt dává pětky!“

Spratek. – pomyslela si znechuceně.

„A proč mě učíš zrovna ty?“ zeptal se jí, než mohla pokračovat v procvičování slovní zásoby lekce dvě.

A jsme u toho. Přesně před tím mě ta blondýna varovala. Nakonec, proč ne? Aspoň ho vyvede z jeho snu o nedotknutelnosti, kterou má, protože je synem bohatých rodičů. „Už jsem ti vyprávěla o chudých studentech?“ zeptala se ho s náznakem úsměvu. Uvědomovala si, že musí realitu trochu odlehčit, nemůže ho po hlavě hodit do něčeho, co nezná.

Nechápavě zavrtěl hlavou. To snad čekal, že na něj začne ječet něco v tom smyslu, že jestli se nezačne učit, řekne to jeho rodičům? Ne, tohle si dokázala vyřídit sama.

„Víš, co stojí střední škola? Sice se tam neplatí školné, ale škola ti sama od sebe nedá vůbec nic. Za všechno se platí. Musíš si sám nakoupit učebnice za několik tisíc, něco musíš jíst a mít se do čeho obléknout… To nemluvím o sešitech a dalších pomůckách. Jo, když rodiče vydělají deset tisíc a většina z toho padne na měsíční poplatky, nákupy většinou platíš ty a rodiče si je připisují k dluhu, není to nic jednoduchýho…“

„Ty to tak máš?“ zeptal se se zvláštní směsí zájmu a soucitu v hlase.

Přikývla. Ostatně, proč by mu měla vykládat, že žije jenom s matkou a otec alkoholik na ni neplatí výživné? A exekuce na plat je k ničemu, když se vyhýbá práci? Že je ráda za každou korunu, kterou ušetří, aby si mohla koupit něco jen tak pro radost? Nemyslela, že by jí to všechno uvěřil.

•

Asi by měla projevit větší nadšení. Odepsala na inzerát, ve kterém jistá firma hledá pomocníky na organizování oslav její školy. Sotva zjistili, že zvládá práci v několika redakčních systémech, nabídli jí další spolupráci. „Ta už bude placená,“ ujistil ji manažer oslav a šéfredaktor městského plátku v jedné osobě.

Ale zmohla se jenom na přikývnutí. Co na to říct? Zdálo se jí to až moc dobré na to, aby mohl splnit všechno, co jí nasliboval. Odjakživa byla spíš pesimista, řídící se úslovím důvěřuj, ale prověřuj.

„Budeš to zvládat?“ ujistil se už poněkolikáté, když si přečetl, co během těch dvou let, kdy mohla na brigádu, zvládla.

„To by mělo jít,“ přisvědčila s úsměvem a už se těšila na konec letních prázdnin, až se rozjede její kariéra novinářky. I s oficiální PRESSkartou, takže se už nebude muset bát, že se s ní někdo odmítne bavit.

•

„Vždyť ty nemáš vůbec žádný volný čas. Nestýkáš se se svými vrstevníky! Jsi pořád na brigádách!“ ředitelka mluvila s urputnou zuřivostí, jako by jí vytýkala ten nejhorší prohřešek při práci s dětmi.

Pokrčila rameny: „Kdybych neměla cukrovku…“

Žena v kancelářské židli ji přerušila: „Já vím, že ji máš, ale nelituju tě, to je na nic!“

Co si myslela? Že ji tímhle výrokem urazí? Nebo vybičuje k vrcholovému výkonu v práci? Když na to kašlou ostatní, proč by nemohla i ona?! Odsekla: „To ani nechci!“

Ředitelka spokojeně přikývla: „Tak vidíš… Jenom si srovnej život. Jsi ve vleku matky… Nemám si s ní promluvit, aby za tebe nejednala? Vždyť už jsi velká…“ pokračovala vemlouvavě.

Čůza jedna! Takže o tohle jí jde. Kdyby věděla, kolik času se ušetří tím, že se mohou vystřídat a obě jednají tak, aby si pomohly… Zavrtěla hlavou: „Není důvod.“

„Tak s tím něco udělej. Jsi přece dost stará, abys projevila svůj názor… To vážně chceš bydlet v domě, který se pomalu stává ruinou? Vždyť za pár let bude neprodejný!“

Že by ho chtěla koupit? Kolik si člověk může našetřit z ředitelského platu?

„Podívej se na mě: už dvacet let bydlím na sídlišti v jedna plus jedna!“ pokračovala ředitelka neodbytně.

Sarkasticky prohlásila: „To je obdivuhodný!“ a v duchu dodala: a taky nemáš chlapa a mezi lidmi jsi děsně oblíbená… Samé bezva vlastnosti, co!

Žena zapasovaná v kancelářské židli vyletěla: „Na tom není co obdivovat! Člověk si zvykne…“ dokončila sotva slyšitelně. „Tak jdi,“ mávla rukou ke dveřím, „a mysli na to, co jsem ti řekla!“

Dívka na ulici nechápavě zavrtěla hlavou. Co to zase mělo znamenat? A co jí je do toho, jak žije?! Těšilo ji, že ji tak pěkně vytočila. A pak kdo tady o sobě rozhlašuje, že je vyrovnaný! V duchu se spokojeně zasmála. Ještě zjistit, na čem ve skutečnosti je…

•

Třídní nespokojeně pobíhala mezi lavicemi. Nezapřela v sobě tělocvikářku, přestože teď na sobě měla upnuté krajkové šatičky a vítala je po prázdninách ve škole. Byla to první oficiální hodina, během které se s ní viděli a bylo dost času vyřešit všechny organizační záležitosti.

„Deset z vás ještě nezaplatilo příspěvek do rodičovské unie!“ vykřikla rozlíceně a začala předčítat jména hříšníků.

Naposled jmenovaná dívka zvedla ruku a upírala na učitelku lehce výsměšný pohled. Měla jí plné zuby a to s ní bude muset vydržet až do maturity. Nejhorší bylo, že si uvědomovala, že je schopná se uživit už teď. Jenom kdyby nemusela chodit do školy kvůli tomu cáru papíru, potvrzujícímu, že střední řádně dokončila. Takových deset tisíc měsíčně by vydělala levou zadní a s výplatou mamky-uklízečky v obdobné hodnotě by si žily celkem v blahobytu…

Učitelka ji vyvolala netrpělivým pohybem ruky.

„Nevím, jestli vám to mamka už řekla, ale my příspěvek platit nebudeme,“ oznámila jí s klidem a náležitě si vychutnala překvapené šumění třídy.

Pedagožka založila ruce v bok, zlostně přimhouřila oči a s rychlým staccatem podpatků přicupitala k její lavici, kde jí nenávistně zasyčela do obličeje: „Mluvila jsem s ní. Vím o tom.“

Studentka s úsměvem přikývla: „Pak je všechno v nejlepším pořádku. Jen jsem chtěla předejít

případným nejasnostem.“

•

Blížily se vánoční svátky, když ji zástupkyně klanu Bohatých požádala o doučování jejich dcery, novopečené středoškolačky. O ceně zatím nepadlo ani slovo, měla si rozmyslet, jestli by do toho vůbec měla chuť jít.

O několik dní později navečer zazvonila u svých skoro sousedů. Po nekonečných minutách čekání se na zápraží vyvalil pivní pupek a dlouho za ním hlava rodiny v neodmyslitelném alkoholovém oparu. Dívka pozdravila a objasnila, že jde za jeho dcerou nebo manželkou.

Odpovědí jí byly jen nechápavě vyvalené oči nad opileckým nosem.

Pro upřesnění dodala, že je tu kvůli tomu doučování. Zdálo se, že karikatuře  muže ve dveřích konečně svitlo. „Já ji zavolám,“ zamumlal nejistě.

•

Při první hodině doučování dostala hrnek se svým jménem. To potěší. – pomyslela si. O penězích zatím nebyla řeč. Klan Bohatých žil obyčejným, konzumním životem, ale vzhledem ke jménu a tomu, že otec její žačky byl denně v lihu a pijatyky pořádal i pro své přátele z mokré čtvrti, usoudila, že stokoruna za šedesát minut intenzivního doučování jejich peněženky nijak abnormálně neprovětrá. Vždyť kdyby se obrátili jinam, platili by dvoj i trojnásobně víc. Sebekriticky si přiznala, že je opravdu z levného kraje.

•

V supermarketu potkala vyslankyni Bohatých. Už z dálky na ni mávala. Nabídla odvoz a řeč vzápětí převedla na doučování: „To jsem ráda, že ses tý naší cácory ujala!“ Dvojitá brada se jí klepala nadšením, do druhé ruky si přehodila bytelnou síťovku s prorostlým vepřovým v obležení lahváčů.

„To je samozřejmost, jsme přece kamarádky…“ přikývla váhavě a v duchu si říkala: nech ji mluvit, určitě se zeptá na honorář.

„Ale nemůžeš ji doučovat zadarmo… Ráda bych ti za to něco dala.“ Žena ne nepodobná Věstonické Venuši se začala přehrabovat v miniaturní kabelce.

Zarazila ji pohybem ruky: „Běžně si říkám o stovku za šedesát minut.“

Dvojitá brada se otřásla v němém údivu, kolena mírně podklesla a o podlahu cinkl jeden z Gambrinusů. Ticho bylo skoro nesnesitelné, jako by i ostatní nakupující čekali, jestli masitá levačka schová šrajtofli a místo toho jí na tváři udělá pěknou, zdravě červenou skvrnu.

„Dobře, příště ti zaplatí i za minule. A chtěla jsem tě poprosit: probrala bys s ní i chemii a fyziku?“

Musela udělat nějaký – alespoň drobný – ústupek. „Vyřiďte jí, ať si přinese učebnice a podíváme se na to.“

•

Třídní běsnila. Létala po třídě jako uragán a nakrátko zastřižené vlasy za ní vlály v těžko uvěřitelných vlnách. „Do konce týdne mi přinesete přihlášky a zálohy, jinak s váma nikam nepojedu!“

Dívka nesměle zatřepala rukou ve vzduchu. Beztak se jedná o sportovní výcvik, kterého se letos – stejně jako každá septima před nimi má zúčastnit. Na nepatrnou výzvu v podobě sotva postřehnutelného přikývnutí prohlásila: „Vůbec nevím, o co jde? Přihlášku mi ani nenoste. Nepojedu. Nemám na to. Jenom mi řekněte data.“

Se zájmem sledovala, jak učitelka zbledla a vyrazila ke dveřím bez jediného slova vysvětlení. Její kroky se po chodbě kvapně vzdalovaly - osazenstvo třídy se po sobě nejistě rozhlíželo. Sotva ta holka přijde do školy, hned někoho z učitelského sboru vytočí. Několik kluků obdivně hvízdlo. Tohle by si nedovolili ani oni, největší vyvrhelové a jí to bez povšimnutí prochází…

Třídní s prásknutím dveří vrazila do učebny. Na desku stolu jí hodila útržek papíru: „Zaškrtni, že se nezúčastníš, podepiš a odevzdej!“

Zvedla k ní hlavu: „Nejdřív si to přečtu,“ prohodila mírně.

•

EU přikázala, EU zaplatila. Uculila se, když si to uvědomila. Vlastně ji to nestojí nic víc, než trochu volného času. Trochu volného času, který by mohla využít na něco docela jiného, než školení pedagogického minima v sále plném vydýchaného vzduchu a pospávajících budoucích pedagogů volného času. Na čele se jí usadila nespokojená vráska. Kecy! Tohle všechno se už dávno naučila při občance. Test by dala levou zadní i bez skript. A školitelky navíc mluvily tak nudně. Když odmyslela ty trapné vtipy, kterým se beztak všichni smáli jenom z povinnosti, chápala, proč mají hlavy položené na složených rukou a v očích nepřítomný výraz.

„Jsou i jiné kompetence. Nedávno jsem četla článek o kompetencích ke šťastnému životu. Už nevím, co v nich přesně bylo…“ lektorka bez jakékoli souvislosti navázala na probírané téma. Úspěšně si tím zajistila pozornost šprtů, kteří si okamžitě začali dělat poznámky.

Dívka nasadila skeptický výraz, přesto se zájmem poslouchala, co se z toho zase vyklube za nesmysl. Beztak další novinářská kachna. Takových už za svůj život viděla!

„V každém případě tam patří umět relaxovat a žít bez stresu. Mít dost volného času…“

Nevydržela to a špitla své kolegyni: „A to v dnešní době jde?!“

Místo odpovědi k ní stočila nechápavý pohled. V místnosti najednou bylo neuvěřitelné ticho. Přednášející lekce zavrtěla hlavou: „Vrátíme se k vašemu pedagogickému školení…

•

Sedím v křesle a během brigády sepisuju svoje zážitky z uplynulého roku. Místo toho bych raději měla vyplnit výkaz za minulý měsíc, abych se zas o několik hodin přiblížila výplatě, která je zatím v nedohlednu. A ještě dlouho tam pobude, jak znám své drahé nadřízené.

Nepřestává mě udivovat, kolik lidí si ještě myslí, že píšu pro radost. Už dávno ne. To bývávalo před lety, když jsem s tím začala. Dnes za většinou mých textů stojí zcela zištné důvody. Získat nový kousek do knihovny, nebo vylepšit rodinnou finanční situaci, abych mohla jet v následujících měsících na vyhlášení výsledků na Moravu.

Teď jste mě trochu poznali. Ale jak dlouho bude trvat, než pochopíte, že v našem městě žijí obyvatelé s platem 10 000 měsíčně, kteří také touží (nejen) po kultuře?!