Komu se nelení...

Podle mé zkušenosti se ti pilnější dřou, snaží se, mají zájem být vidět. Líní se tomu podiví, ale protože jsou líní, nemají zájem dělat něco navíc. Ve škole udělají všechny povinné úkoly, dodržují školní řád, do vyučování chodí včas a nehádají se s učiteli, pokud je jejich názor odlišný. Jsou průměrní a to jim stačí. Nepotřebují si nic dokazovat a zbytečně tím na sebe upozorňovat. Co jim jde ale většinou na výbornou, je hodnocení těch, kteří se snaží něčeho dosáhnout.

Když holka z devítky bifluje dějepis, aby se účastnila olympiády, nikdo jí s tím pravděpodobně nepomůže. Možná, že od učitele obdrží jakýsi okruh možných otázek, ale je jenom na ní, jak si s tím poradí a jestli zaboduje. Když je dobrá a má štěstí na otázky, postoupí ze školního kola do kola okresního. Stojí ji to spoustu času, do místa soutěže se musí dopravit za svoje, navíc ji bude z bezpečnostních důvodů doprovázet někdo z pedagogického sboru. Většinou tím není nadšen, protože za něho jeho kolegové musí suplovat a on jim „suplíky" musí později oplácet.

Ve vyšší soutěži se sejde velká spousta kvalitních soutěžících. Mají přehled o historii, orientují se na časové přímce, dokáží popsat člověka neandrtálského, vědí, jakými chorobami trpěl císař Karel. Obstát ve skupině nadaných žáků - budoucích dějepisářů je nesnadný úkol. Ale ona se s ním popere. Je už přece deváťačka a ví, že ji na střední budou čekat i krušnější chvíle. Chtěla by se napít, ale nebude riskovat, točí se s ní celý svět. A taky je jí trochu blbě od žaludku. Musí pospíchat, učitelský doprovod se během tří minut podíval již potřetí na hodinky a znuděně zvedl obočí ke stropu . Asi dnes někam pospíchá.

Má štěstí, některé otázky jí sedly, u některých váhala, ale s odpovědí se v testu trefila. Nevěděla si rady jen s panovníkem jménem Václav. Václavů zná totiž naše historie veliké množství a nejméně polovina z nich měla silný vliv na naši státnost. Tady se přicházelo o body skutečně velmi lehce. V poledních hodinách, v době, kdy by se vzduch v posluchárně dal už krájet, byly vyhlášeny výsledky. Naše deváťačka si odnáší krásné jedenácté místo.

Porotě se to možná lehce poví, ale jí ta jedenáctka nijak netěší. Naopak. Je hrozně zklamaná. Tolik času a úsilí této soutěži věnovala. Tolik si přála být úspěšná. Pro sebe, pro mamku s tátou, pro učitelku výtvarky, která ji držela pěsti. Jedenáctka se skládá ze dvou jedniček, ale od prvního místa je neskutečně daleko.

A druhý den ve škole v tom měli jasno i spolužáci, i učitelé. „Cože, jen jedenáctá? A to všichni říkali, jak jsi dobrá!" řekli jí kluci ze třídy. Paní učitelka z výtvarky ji pohladila po rameni a řekla: „Nebuď zklamaná. Příště to bude určitě lepší. Uvidíš, jen to nevzdávej!" Toto ji mrzelo hodně. Jedenáctá z okresu je přece nádherné umístění. Kde se stala chyba, že to všem připadá spíš jako selhání?

Je to těžké. Když chcete, aby se vám zelenilo, musíte prostě bojovat. Vykašlat se na svůj volný čas a jít přímou cestou za barevným zeleným snem. Těšit se na to, že se na vás štěstí usměje a padnou dobré otázky, zvládnout stres i pohled na netrpělivý učitelský doprovod.

Nejtěžší je ale vyslechnout hodnocení ostatních. Těch, kteří vám ve znalostech dějepisu nesahají ani po kotníky a Václava si pletou s neandrtálcem.