Kouzlo knih z antikvariátu
Bude to znít neuvěřitelně, jsem si toho plně vědoma, ale knihy z antikvariátu pro mě mají zvláštní kouzlo. Hned první záhadou je otázka, kdo je vlastnil přede mnou.
Nedávno jsem si koupila jistý krimi příběh. Vydaný byl začátkem devadesátých let a značka na první straně dávala tušit, že kdysi byl inventářem nějaké knihovny. Než se dostal ke mně, mohl projít stovkami rukou. Přece jenom, vydaný je bezmála čtvrt století.
Sotva jsem knihu přinesla domů, dala jsem se do čtení. Nevoněla sice tiskárnou, tak jako ty nové, ale svůj osobitý pach stále měla.
Příběh začal docela klasicky – vraždou; tedy tak, jak má každá správná krimi kniha začínat. Vzápětí se stala druhá a přivolaný hlavní hrdina se dal do pátrání. Pochopitelně jsem se k němu přidala, ale kromě zkoumání alibi podezřelých postav jsem pečlivě studovala stránky brožované knihy.
Světe, div se! Na jedné z nich byla zaschlá krvavá šmouha, na další zase kapka krve. Celá jedna kapitola byla takhle poznamenaná. Přemýšlím, jak se tam ta krev mohla dostat? Nad knihou se, dokonale stylově, mohla stát vražda… - napadá mě, přestože vím, že je to přehnané. Spíš se nad ní někomu – méně prozaicky – z napětí spustila krev z nosu. To znám z vlastní zkušenosti a vím proto, že je to dokonale reálné.
A to už ani nemluvím o tom, že celý svazek měl pokroucené listy, jak ho někdo upustil do vody. Asi si ten dotyčný četl na nejpohodlnějším místě v bytě – ve vaně. Anebo u moře, na dovolené. To už nezjistím a nepomůže mi ani pečlivé chemické prozkoumání kdysi mokrých listů. Možná radši nechci vědět, čím byla tahle detektivka namočená…