Kralevic Václav III.
„A tobě, tobě dám královský hrad, když se mnou strávíš noc!“ nákladně oblečený mladík, snad nějaký vysoce postavený šlechtic, se rozverně obrátil na spoře oděnou dívku, která mu seděla na klíně.
„Jsi opilý, pane!“ oslovil ho muž sedící proti němu na lavici, se džbánkem v ruce. Oslovený mávl rukou a přitiskl dívku k sobě. Nebránila se. Ani jeden z nich za chvíli už nebude vědět, co se kolem něho děje. Pohladila šlechtice po tváři a vyzývavě se předklonila, aby k němu mohla přisunout plný pohár. Nevěřila řečem o královském hradě, ale třeba by se jí povedlo odříznout jim váček se stříbrňáky a utajit ho před šenkýřem. Přilepšila by si a na příštím jarmarku by si koupila novou suknici. Nebo by každému z váčku ubrala jenom trochu. To by ani – při jejich bohatství – nepoznali.
Velmož se poslušně napil. Přesně tohle chtěl – dívku, která by mu byla po vůli a víno. Ještě hra v kostky by ho uspokojila, ale na tu už dneska v noci bylo pozdě. Teď je čas na tělesný hřích… Rázně ji shodil z klína, popadl ji do náruče a na nejistých nohách si ji odnášel ke schodišti do patra, kde, jak pochopil, měla svoji komůrku.
„Princi, dnes…“ Rozzuřeně se na svého společníka podíval. V tom pohledu šlechtic viděl výhružku. „Když si svého pána nerozzlobíš, můžeš získat královský hrad…“ oznámil, než zmizel na schodech do patra.
Princ Václav se vzbudil na tvrdé lavici v nevalném šenku. Nevěděl, jak se sem dostal a od svých společníků se taky nic nedozvěděl. „Odvezeš mě na můj hrad?“ špitla mladinká sklepnice, když se k němu přitočila. „Žádný hrad nemáš!“ odsekl jí. Překvapeně si ho prohlížela, než vyhrkla:,,Slíbil jsi mi královský hrad, když s tebou strávím noc! Dokonce jsi mi ani nezaplatil…“
Václav zachytil pobavené pohledy šlechticů, kteří ho doprovázeli. ,,Nic jsem ti neslíbil. A kliď se, než nechám rychtáře, aby tě postavil na pranýř!“ Tohle si přece nikdo k následníkovi trůnu nesmí dovolit. Mladíci se zlomyslně rozesmáli. „Princi, ale ona ti nelže. Slíbil jsi jí hrad, když ti tu seděla na klíně, chvilku před tím, než sis ji odnesl do patra.“ Šlechtic se odmlčel a rukou naznačil gesto, které mluvilo za vše.
Václav si ho měřil nevěřícným pohledem. To se nemohlo stát, určitě by si to jinak pamatoval… Co by na to řekl jeho otec?! Rozhodl se:,,Nemá na to žádnou listinu. Kdo ví, proč si takovou lež vymyslela?!“ Šlechtic smířlivě pokrčil rameny:,,Nemá, ale ty nemůžeš vzít svoje slovo zpět, jak se ti zachce.“ Václav vyskočil od stolu a tasil meč. „Který hrad by jí měl patřit? Dostanu ho zpět!“ jednou rukou z desky stolu strhl džbánek vína a obrátil ho do sebe. Vyrazil k nízkým dveřím do sklepa.
„Princi, snad bych měl…“ Zarazil se v půli kroku. „Je to věc cti!“ odpověděl přísně a rozrazil dveře.
Král Václav III. seděl v patře olomouckého paláce a odpočíval. Nebylo to tak dlouho, co sem dorazil z Prahy. Věděl, že se tady nebude moct nijak zdržovat. Jel do války a tohle byla jeho poslední zastávka v Čechách.
Jeho vojáci se okamžitě rozeběhli po městě, každý z nich zapadl do šenku hledat společnost sklepnic. Dřív by se tam vydal s nimi, ale smrt jeho otce ho změnila. Teď vládl Čechům a starostí se zemí měl víc než dost.
Uslyšel za sebou čísi kroky. Věřil, že je to některé z pážat a nese mu víno. Tomu zatím neodolal. „Za tu sklepnici před rokem!“ vykřikl muž s kápí staženou do obličeje, než se na něho vrhl s mečem v ruce. Král zalitoval, že si pás se zbraní odložil a podřimoval. Než stihl zareagovat, útočník se na něho vrhl. Zuřivě kolem sebe sekal zbraní. Václav se snažil bránit čímkoli, co měl po ruce. Podle chování muže usoudil, že má proti sobě šlechtice. Dlouho se mu bránit nevydržel.
Z paláce vyběhl muž třímající zakrvácený meč. Několik vojáků hlídkujících na ulici se na něj vrhlo. Jaké bylo jejich překvapení, když mrtvému vyhrnuli kápi a poznali králova přítele Konráda z Botštejna…