Který den je ten nejdelší?
Možná, že namítnete, že je to přece jasné. To už jsme měli v přírodovědě prvního stupně. Nejdelší den v roce je letní slunovrat a ten je přece 21. června. Odborník by mohl uvést, že eliptika Země dělá divy a proto je potřeba přihlédnout ke změnám, které z toho vyplývají. Podle nich dochází již nějakou dobu k rovnodennosti 19. června a ke konci století si budeme zase zvykat na změnu.
Ale, zkusme se na to podívat trochu z jiného pohledu. Nejdelším dnem se nám může konec konců zdát kterýkoli den v roce. Mám kamaráda, který nestíhá na tréninku. Jeho táta si vždycky ze všeho nejvíc na světě přál být fotbalistou. Když se mu to nepodařilo, nutí svého syna, mého kamaráda, dělat sport, který ho zoufale nebaví a navíc se mu v něm ani trochu nedaří. Většinu zápasů prosedí někde na střídačce a přiznává, že je to pro něho ta snadnější varianta. Není průbojný ani nadprůměrně rychlý, góly nestřílí. Hrát ale musí, protože jinak se s ním táta dokáže i týden nebavit. Doma to stojí za houby, to je lepší už pro klid sedět na té střídačce. Nejdelší dny jsou pro něho ty, kdy je očekávám úspěch a on se nedostaví.
Jiní popisují dlouhé a pomalu se plížící dny při zkouškovém období. Je to jedno, jestli je člověk druhák na základce, druhák na střední škole nebo druhák na prestižní fakultě. Pokud máte nervy, dny se vlečou všem stejně.
Další nekonečné dny popisují pacienti v nemocnicích. Postěžoval si jeden kamarád, který pravidelně dojíždí do velké nemocnice na terapii, že je šťastný, když je po zákroku a druhý den se ve dveřích objeví nemocniční učitelka s opakovacím cvičením. Tím, že je po narkóze ještě trochu mimo, má mírně mimo i myšlení. Běžný příklad, na který má ve škole sedm minut se tak protáhne na minut sedmdesát a to potom ten čas daleko lépe utíká.
Slyšel jsem i názor, že čas se nejvíc ze všeho vleče na rodinných návštěvách a všude tam, kde jste odvlečeni, musíte se chovat v lepším případě slušně, nesmíte se tvářit jako debil, musíte pomalu pít a rychleji jíst, aby si hostitelé nemysleli, že vám podávané pohoštění nechutná. Odpovídat je doporučeno nahlas, protože jsou tam starší lidé a ti hůř slyší. I tak pokládají otázky několikrát. Nejčastěji tu, jak se vám líbí ve škole, jestli máte pěkné známky a v případě, že je pěkné nemáte, rozvinou debatu, po kom to asi máte. V jejich rodině byli totiž samí chytrolíni, studovali medicínu a práva, v některých případech obojí najednou. Všemu vždycky hned rozuměli, zkoušky skládali na první pokus. Do toho úžasně vařili, již v pěti letech samostatně připravovali čtyřchodové menu. Vynikali v tělocviku, krásně malovali, byli velmi pracovití a se vším se vždy hezky rozdělili. Na konci takové návštěvy máte pocit, že jste tam nestrávili jedno odpoledne, ale tisíc let.
Čas se vleče i v případě, že na někoho čekáte. Těšíte se a ono to neutíká. Kdykoli se podíváte na hodinky ukazují stejně, jakoby je někdo přilepil. Taky, když člověku není dobře, nebo někomu z jeho blízkých nebo kamarádů. Vy čekáte jak to dopadne. Minutu, dvě, deset, hodinu a stále nevíte, na čem jste.
Dlouhý den je pojem relativní. Každý si pod ním představíme něco jiného a každý ho vnímáme jinak. Tak si pojďme na závěr popřát takových nekonečných dnů jen několik málo do roka.