Léta Páně 1421

Někteří obyvatelé zoufale věřili, že nepřátelé nedokáží překročit dřevěný most přes Labe. Byli si jím jistí jako dobrou ochranou a při nejhorším by se dal strhnout. Většina z nich ale spíš než na obranu spoléhala na modlitby k ochrannému reliéfu, schovanému v malém kostelíku na dohled od posledního stavení na předhradí. Už mnohokrát jim pomohl, tak proč by se na něj nemohli obrátit i dnes?

Nad malou vesnicí se rozléhalo zvonění svolávající věřící k modlitbě. Zatímco ženy a malé děti se houfně sbíhaly ke svatostánku, muži k hradbám snášeli všechno, co by se v nadcházejícím boji dalo využít jako zbraň. Chápali, že síly i zkušenosti budou vyrovnané. A možná dokonce mohli počítat s jistou výhodou – husitské vojsko už několik dní táhlo krajem, ale oni byli odpočatí a měli dostatek potravy, aby se s nepřáteli mohli utkat hned, jakmile se objeví na dostřel.

Několik vojáků na podsebití přineslo kuše a samostříly. S jejich pomocí by snad husity mohli zahnat. Nebo alespoň na chvíli zpomalit jejich postup.

Od brány se do širokého okolí rozléhaly zvuky hádky. Před hradbami stál špinavý, uválený muž v barvách českého krále a hlasitě se domáhal vstupu. Významně ukazoval na erb na svém roztrhaném plášti, ale velitel ho do opevnění stále odmítal pustit. Kdo mu mohl zaručit, že muž plášť nikde neukradl? A co když to byl husitský špeh, který chce zjistit pro svého pána poměry za hradbami a v noci vpustit přátele dovnitř? Byla jich jistě přesila a překvapení obyvatelé by se jim nedokázali ubránit. Než by přijely nějaké posily, mohlo by být po všem… Velitel nad tím zlostně mávl rukou. Rozhodnutí záviselo jen na něm. Co když muž přichází s nepřátelskými úmysly? Nebo ho snad husité pronásledují? I to by bylo možné…

Z ještě před nedávnem používané kupecké cesty se nesla slova první sloky nepřátelské bojové písně. „Kdož sú boží bojovníci…“

Velitel se zvědavě zadíval na muže před hradbami. Zajímalo ho, jak se zachová. Ještě před okamžikem se do vesnice pokoušel dostat za pomoci výhružek a křiku, ale teď na velitele upřel vyděšený pohled. Oči pod přílbicí se mu leskly strachem z blížících se událostí. Neuhnul jimi, ani když se na něj voják upřeně zadíval. Muž se zoufale pokřižoval a mlčky velitele prosil o pomoc.

Ten spokojeně přikývl. Kdyby patřil k té odporné sektě kacířů, určitě by se k nim přidal ještě před hradbami. Rozhodl se, že mu může věřit. Křikl na vojáky v bráně, aby ještě otevřeli vrata pro tohoto neznámého muže.
Sotva se protáhl úzkou škvírou, kterou se odvážili otevřít, vysíleně se zhroutil. Jeho poslední myšlenka byla, že je zbytečné jakékoli poselství vyřizovat. Obránci města se právě mohli na vlastí oči přesvědčit, že se nepřátelům most přes Labe povedlo překročit.

Ve stejnou dobu v hostinci seděl na první pohled urozený muž. U pasu se mu houpal meč a podle svého chování byl zvyklý rozkazovat. Teď z úzkého gotického okénka sledoval hloupé poddané, jak se třesou strachem před nebezpečím za hradbami. Tiše se sám pro sebe usmíval.

Přijde jeho chvíle. Věděl to. Mohl si tím být jistý. Toulal se Evropou a nechával se najímat do služeb urozených pánů. Jako druhorozenému synovi šlechtice mu ani nic jiného nezbývalo. Coby žoldnéř bojoval za toho, kdo mu nabídl víc, ale zdejším lidem se rozhodl pomoci bez zištných důvodů. Líbilo se mu tady a rozhodl se, že by se tu mohl usadit. Kdo by mu v tom mohl zabránit? – ptal se sám sebe v duchu a spokojeně si opakoval, že nikdo. Mohl si dělat, cokoli uznal za vhodné.

Na stůl vedle nedopitého džbánku vína položil několik drobných mincí Než se vydal do místnosti, kde byl ubytovaný, vzal s sebou také šenkýřova syna. Nemohlo mu být víc než dvanáct let, ale rytíř usoudil, že to je právě ten správný věk, aby se zúčastnil svého prvního boje i příprav na něj.

Spokojeně zabouchl dveře místnosti, kterou si zvykl označovat jako svoji komnatu. Teprve pak chlapci mlčky ukázal, že mu má pomoci do drátěné košile. Nechal se nezkušeným klukem obléknout do brnění a když ho už po několikáté napomínal, že všechny plechy musí pečlivě spojit a jednotlivé kožené řemínky utáhnout co nejpevněji, zatoužil po panošovi, kterému by nemusel nic vysvětlovat. Nezbývalo mu ale, než být spokojený se synkem šenkýře. S povzdechem si nasadil přílbu a sedl si, aby mu ji chlapec mohl pod bradou zapnout. V železných rukavicích byl na tak jemnou práci příliš nešikovný.

Rytíř několika kroky přešel ložnici a spokojeně přikývl. Brnění mu nečekaně sedělo, jeho panoš provedl opravdu dobrou práci. Ukázal na stůl, kam odložil váček s penězi a gestem chlapci naznačil, aby si vzal drobnou odměnu. „Ale nejdřív mi připneš meč,“ dodal, když chlapec s rozzářenýma očima vykročil směrem, který mu naznačil.

Chlapec se zdvořile uklonil. Pochopil, že se stal svědkem něčeho zcela neobvyklého. V duchu si přál stát se také rytířem. Muž před ním působil nebojácně. Zpod přílbice se blýskaly jen jeho divoké oči. Naposledy si ho prohlédl a požehnal mu tak, jak to občas vídal u rodičů.

Železný pán se k němu sklonil. „Jestli si chceš svoji odměnu skutečně zasloužit, sežeň mi koně.“
Chlapec se nadšeně usmál a krátce přikývl, aby dal najevo, že to nebude problém. Pak s rytířem v patách odspěchal na dvůr, kde byly stáje. Sice pořádně nevěděl, komu který kůň patří, ale bylo mu jasné, že teď by ho stejně nikdo nepotrestal.

Rytíř se s trochou obtíží vyhoupl do sedla a patami koně pobídl. Boj. To si přál ze všeho nejvíc. Konečně nad těmi kacíři zvítězí. Když bojoval jako žoldnéř pod praporem krále Zikmunda, sekta je rozehnala dřív, než se stačili pořádně sešikovat. Jen on neváhal a několik jich tehdy stačil pobít, než otočil koně a následoval svého tehdejšího pána. Dnes se jim za ten neúspěch pomstí. Dnes zvítězí a v Českém království konečně zavládne klid a mír.
Spokojeně si povzdechl a před branou koni přitáhl uzdu. „Otevřete mi, zbabělci, do boje vás povedu sám a vyjedu jako první!“ křikl na vojáky u těžkých vrat a bojovně nad hlavou několikrát máchl mečem. Věděl, že teď přišla jeho chvíle.

Vojáci ho mlčky poslechli. Mysleli si sice, že je to sebevražda, vyrazit sám proti takové přesile, ale nebyli tu od toho, aby rytíři jeho nápad rozmlouvali. S pokrčením ramen otevřeli bránu a nechali bojovníka projet.
Železný pán si ani nevšiml, že se za ním vrata s bouchnutím zavřela. Ještě naposledy zazněl husitský chorál, pak do vzduchu vylétl oblak šípů. Neváhal. Jen se v sedle trochu přikrčil a přinutil koně k rychlejšímu cvalu.

Když se několik skoro neozbrojených kacířů skácelo k zemi, pochopil , že se do boje zapojily také stráže na hradbách. Neohlížel se, byl si jistý, že ho co nevidět někdo z vesnice bude následovat. S taseným mečem se hnal k první řadě nepřátel.

Všiml si zmatku v jejich řadách a sám pro sebe se zlověstně zasmál. Byl si jistý svým vítězstvím.
Husité se na okamžik rozprchli a o něčem se radili. Přes drnčení tětiv občas zaslechl slova jako ďábel a zaslouží si smrt.

Věděl, že ho poznali a vzpomněli si na svoje předchozí setkání. Ani dnes to nebude jiné. Několik mrtvých a otočí koně, aby se vrátil do šenku. Byl klidný, šípy ho nijak ohrozit nemohly. Rozmáchl se k ráně, která by kacíře před ním poslala tam, kam patří. Z dálky zaslechl výstřel z houfnice, následovaný několika dalšími. Jeho kůň se vzepjal na zadních a vzápětí jezdce vyhodil ze sedla. Trhl hlavou, zděšeně zaržál a odklusal k tůni.

Rytíř bezmocně ležel na udusané cestě. Pochopil, že tohle je jeho konec. Teď už nebyl nikomu nebezpečný. Zašátral kolem sebe po meči, který mu vypadl z ruky. Kdyby si tak mohl sundat část brnění a postavit se nepřátelům jen v kroužkové košili a s přilbou na hlavě… kdyby… Pochopil, že konec je nevyhnutelný.
Zoufale čekal, kdy z vesnice přijede někdo, kdo by ho dopravil do bezpečí. Tiše se začal modlit. Proč on? Koutkem oka zahlédl nepřítele s kropáčem. Před deštěm šípů se obratně kryl štítem a spěchal k němu.
Železný pán zvedl štít. Nic jiného, čím by se mohl bránit, už u sebe neměl. A přesto chtěl bojovat do posledního dechu. Chápal, že nemá šanci, ale nechtěl se vzdát. Tu radost by jim přece neudělal.

Cítil, jak mu jeden z ostnů pronikl pod plát brnění. Husita se odvrátil a přitlačil na zbraň. Bodec pronikl drátěnou košilí i prošívanicí. Muž zbraň vytáhl a poklusem se vrátil mezi své.

Rytíř cítil na těle lepkavou krev. Tak takhle vypadá konec… A přesto věděl, že nepřítel nezasáhl srdce, ani žádný jiný důležitý orgán. Přestal o tom přemýšlet. Teď už do ničeho zasáhnout nemohl. Pochopil, co tím kacíři zamýšlejí. Nechají ho tady vykrvácet. Sám si pomoct nedokáže a dokud tu budou nepřátelé, nikdo z vesnice se za hradby neodváží.

Boj skončil stejně rychle, jako začal. Z řad obléhatelů vystoupil urostlý muž a křikl směrem k bráně: „Vzdejte se! Kdo se k nám přidá, toho necháme žít!“

Přivřenýma očima sledoval opevnění. Po chvíli se brána otevřela. Spokojeně pokynul několika mužům, kteří přicházeli s narychlo připravenými nosítky. Ukázal jim na zraněného rytíře a cosi jim polohlasně vysvětloval. Čtveřice kývla, aby dala najevo, že příkazu rozumí.
Nosítka s rytířem odnesli do vesnice jako první. Sotva prošli branou, zamířili s ním na dvůr šenku.
Třeba nejsou tak špatní. – napadlo ho, třeba bych se k nim mohl přidat.
„Kam s ním?“ zeptal se jeden z mužů.
„Slyšel jsi. Rozkaz byl přece jasný,“ odpověděl mu druhý.

Možná ho mají nechat ošetřit.Sice neslyšel, co jim onen muž říkal, ale doufal v to.
Muži položili nosítka na kraj studny. Rytíř to nechápal. Nejlepší bude, když se jim rozhodne věřit. – myslel si, zatímco čekal na ránu z milosti.

Jeden z nich mu podal meč. Křečovitě kolem jílce sevřel ruku. Takže si nemyslí, že bych byl nebezpečný. – pomyslel si spokojeně. A taky nejsem. Copak bych takhle mohl bojovat?
„Meč ti necháme, urozený pane,“ ušklíbl se jeden z husitů zlověstně.
Druhý se k němu naklonil a nenávistně mu sykl do ucha: „I když ti ve studně nebude moc platný…“
Společnými silami naklonili nosítka a shodili z nich rytíře v plné zbroji. Ještě za ním do studny zavolali: „To máš za naše mrtvé bratry!“

Husitské vojsko obohacené částí obyvatel Staré Boleslavi ještě ten den vyrazilo na pochod k Praze. Nechalo za sebou zpustošenou vesnici, hořící kostely a mrtvoly těch, kteří se k nim odmítli dobrovolně přidat.