Líčení o podzimu

Je podzim. Sedím tiše v hromádce listí a pozoruji svět kolem sebe. Příroda má kreativní náladu, proto pomocí štětce a palety vybarvuje krajinu, zatímco nebe si zanechává svou ponurou šeď. Jeden obláček je tmavší než druhý. Vypadají, jako by mezi sebou bojovaly. I domy najednou jako by ztratily kus života. Skrz koruny stromů se prodírají poslední sluneční paprsky, připomínající nejkrásnější období v roce. Ptáci si balí své kufry a odlétají do teplých krajin.

Začínám usínat, když vtom mi náhle na špičce nosu přistane obrovská mokrá kulička. Příroda pláče a dopřává zemi potřebnou vláhu. Promnu si oči a najednou před sebou vidím další kupku listí. Utíká přede mnou, jako bych byla duch. Zvednu se a jdu prozkoumat, co je ona věc zač. Všímám si čumáčku jako korálku a taky několika bodlinek. Odhrnu barevné listí a on je to ježek! Chystá si zásoby na zimu, s nimiž utíká do teploučkého hnízda.

Nejsem venku ani tak dlouho a už začíná být tma. Dny se zkracují a noci začínají být delší a delší. Listy ze stromů se vznášejí jako peříčka v chladném vánku a pomalu padají na studenou zem. Tam vytvářejí barevný koberec. Moje ruce promrzají a tváře kolemjdoucích se začínají zbarvovat do červena. Sluníčko se chystá ke spánku a celá země jako by usínala.

Vzhlédnu na oblohu a spatřím narůžovělé červánky, zdobící stmívající se krajinu. Při pohledu na ni se mi v očích rozsvítí hvězdičky. Ty se později začínají objevovat i mezi mráčky. Zanedlouho je úplná tma a já se vracím domů. Dýchám do studeného vzduchu a pozoruji, jak se můj dech mění ve vodní páru. Všude ve vzduchu je cítit, že brzy bude studená zima.

Podzim je moc hezké a nenahraditelné období roku, při kterém si každý najde to své.