Macourek a Vorlíček: Jezerní královna
To je česká kouzelná byť málo známá pohádka, zfilmovaná v roce 1998 na motivy příběhu Miloše Macourka. Pyšní se hvězdným obsazením, zajímavými, přestože dnes už možná přežitými triky, skvělým scénáristou, který ví, co „tím chtěl autor říci“ a režisérem Václavem Vorlíčkem, který má na úspěchu také velký podíl.
Příběh je v podstatě více než jednoduchý – zlá jezerní královna unáší z okolních panství princezny, čímž chce donutit prince Viktora ke sňatku s ní. Snad by se jí plán zdařil, kdyby jedna z princezen (proměněná do labutě) neunikla a princ se do ní nezamiloval. Odetta však přišla o hlas a nemůže nikomu říct, co se v podvodní říši děje. Viktor tak na všechno musí přijít sám, čímž se naděje na záchranu snižuje. Může královna něco tušit? A povede se zachránit i děti, které nutí sbírat po nocích perly?
Ze známých českých herců se divák může těšit na Jiřinu Bohdalovou, Ivanu Chýlkovou, Rudolfa Hrušínského ml., nebo Jana Hrušínského, přestože většina z nich nemá hlavní roli. Nejdůležitější postavou se stává trochu proti své vůli princ Viktor (Max Urlacher)společně se svým věrným sluhou Štěpánem (Janem Hrušínským). Z poněkud rozmazleného Viktora se během záchranné mise stává cílevědomý, spravedlivý následník trůnu, zatímco Štěpán vyjde z příběhu beze změny, jako prosťáček, který také prosťáčkem zůstane. Jasně záporných postav je v ději více než dost – hlavní představitelkou zla je Jezerní královna (Ivana Chýlková). Svou roli ztvárnila dokonale – už na první pohled budí dojem nesympatické mrchy, která je schopná pro vlastní úspěch jít třeba přes mrtvoly a jak se později v pohádce ukáže, není to jen obrazné pojmenování. Pevnou rukou vládne nejen svým pobočníkům, ale také sluhům, či spíše otrokům, sloužícím v podvodním zámku. Z řad svého služebnictva má jediného oblíbence – Rudovousa (Miroslava Táborského), neváhajícího své paní kdykoli pochlebovat, pokud vidí osobní úspěch. A samozřejmě by to nebyla pohádka, kdyby nakonec nebylo zlo poraženo, jenomže tady neplatí ono pohádkové „a byla svatba. Princ s princeznou žili šťastně až do smrti a pokud nezemřeli, žijí dodnes.“ Film končí šťastně, ale jak to bylo dál, si musí každý domyslet podle své fantasie.
Pohádky a pohádkové filmy obvykle patří dětem. Těžko říct, jestli to platí i v případě Jezerní královny, nezřídka by se dalo říct, že je strašidelná a drastická až běda. Jak jinak si vysvětlit popravu, která skoro jako by z oka vypadla starořímským gladiátorským zápasům s dravou zvěří? Královna takovou zábavu pořádá poměrně pravidelně, aby zastrašila všechny případné nepřátele. A tvůrci si troufají být poměrně suroví i na dětské herce. Dokonce by se místy mohlo mluvit i o hororovém nádechu. Později se sice takové scény stávají rutinou a už na diváka nemají takový účinek jako na začátku. Ale co by člověk mohl chtít u moderní pohádky?