Mám je ve své hlavě

Dneska se mnou autobusem cestoval Kosmas. Psal tu svoji kroniku a přitom se mnou diskutoval o své době. Byl jako živý, v ruce držel brk a na pulpitu měl položený inkoust, tak mě ta scéna zaujala, že jsem nakonec přejela stanici, kde jsem měla vystoupit. A zpátky mi nic nejelo víc než půl hodiny.

To už se kronikáři v mojí společnosti nelíbilo, na lavičce na zastávce vedle mě seděl kníže a právě se chystal táhnout do boje. Udílel poslední rozkazy, jeho bojovníci zvedali standarty s vyobrazením českého patrona, odkudsi zněly modlitby. V tu chvíli mi zazvonil mobil. Mobil? Ve středověku?

Panovník byl ten tam, místo napínavých událostí jsem se musela zpovídat kamarádce, kde jsem se zdržela? Jak jí mám vysvětlit, že jsem z autobusu nevystoupila kvůli vyšehradskému proboštovi? Vždyť by si o mně myslela, že jsem se zbláznila! Ale co když jsem se zbláznila doopravdy? Odpovídám jí, že jsem na cestě, ale bus měl zpoždění, ať ještě chvíli počká a když se do celé neobjevím, ať už jde beze mě.

Z batohu tahám knihu. Celkem slušnou bichli, kterou by s sebou na cesty vzal asi málokdo. Ne, že by mě návštěvy historických postav nebavily, ale abych kvůli nim zmeškala zpáteční autobus, to se mi nechtělo. A stejně se mi nevedlo o moc lépe. Zvolila jsem si kvalitního autora, který své hrdiny popsal tak, že si teď žijí svým vlastním životem a nejsou na něm ani v nejmenším závislé. A přesně, jak jsem čekala: už dávno nesedím na zastávce autobusu; ani nevím jak, přesunula jsem se do New Yorku, kde se zrovna postarší dáma chystá zastřelit vraha svého syna. A oba jsou tak reální, mohla bych si na ně klidně sáhnout, kdybych chtěla.

Opodál se ozval nějaký hluk a já se nejistě rozhlížím, jestli za rohem náhodou nepostává britská lady s rukou v kabelce, aby odtud mohla kdykoli vytáhnout údajně neškodný dámský revolver. Nikde nikdo, jen u nástupiště stojí autobus s otevřenýma dveřma a řidič mačká klakson jak o život; sotva si všimne, že jsem zvedla od knihy hlavu, divoce na mě gestikuluje – mávání rukama si překládám jako výhružku, že jestli hned nenastoupím, odjede beze mne a vzhledem k tomu, že je to poslední bus, půjdu domů pěšky. To se mi pochopitelně nechce.

Nehnutě se dívám z okénka, krajinu jsem přestala vnímat, sotva jsme vyjeli ze zastávky. Bezhlasně si přeříkávám, co mi oznamují postavy a vidím jejich reakce na moje odpovědi. V odrazu na skle jsem zahlédla, jak si ode mě ostatní cestující odsedají. Počítám, že už na internetu hledají číslo do nejbližšího blázince.

Snažím se být na sedačce co nejmenší, do uší nacpu sluchátka mp4, teď snad nebudu vypadat tak divně, když budu pokyvovat a otáčet se na všechny strany, jako bych s někým neviditelným mluvila. Spolucestující se na mě nedívají zrovna přátelsky, asi jsem je nepřesvědčila. Během zlomku vteřiny jsem se rozhodla vystoupit několik zastávek od cíle. Tuhle vzdálenost už hravě dojdu.  Stmívá se, možná si ani nikdo nevšimne, že ačkoli s někým mluvím, nikdo mě nedoprovází, ani nepoužívám handsfree.

Uf, tak to by bylo. Sedám si k počítači a bez přestávky opakuju dialog mezi knížetem a Kosmasem. Nezbláznila jsem se. Mám námět, který si zaslouží ožít na obrazovce, nebude ani dlouho trvat, než zplodím celý text. Bude to hračka: všechny postavy slyším, mluví ke mně, a když se jim bude chtít, ukážou se mi.