Martin McDonagh: Osiřelý západ

Začátkem přestávky jsem už měla pocit, že to žádná komedie není. Docela bych si takovou situaci dovedla přestavit v reálném životě: dva bratři si jdou po krku, jeden z nich nešťastnou náhodou zabije svého otce a celá vesnice ví, že to až taková náhoda nebyla, možná také díky knězi-notorickému alkoholikovi. To všechno se divák dozvídá jaksi mezi řečí, je to přece konverzační drama; ale přijde čas i na akci. Dokonce tolikrát, že by to divák možná oželel.

Děj začíná po pohřbu zastřeleného otce. Bratři Coleman a Valene jsou na kordy přes všechny pokusy kněze Welshe i Girleen, prodávající po domech kořalku. Právě její zboží má na chování trojice pánů nemalý vliv, ale hlavním důvodem všech neštěstí se zdá být bezvýchodná situace, v jaké se bratři nacházejí.

Představení mělo premiéru loni 14. a 15. února, chtělo by se říct, že za tu dobu budou mít herci svůj projev dokonale zautomatizovaný, třeba se na hru ani nebudou pořádně soustředit a...

Divadlo dostálo své skvělé pověsti i tentokrát, diváci místy trnuli hrůzou a zvažovali, jestli herci některé scény "jen" tak dobře hrají, nebo už je to doopravdy?

Na originalitě dramatu nakonec přidalo také to, že se hrálo v komorním prostředí Malé scény, kde z každého místa na představitele čtyř hlavních (a jediných) rolí bylo vidět z docela jiného úhlu a herci byli doslova na dosah ruky. Žádné pasivní vysedávání v hledišti a vzhlížení k profesionálům na jevišti. Všichni byli takřka na stejné úrovni a scénář diváky přímo oslovoval: jednou byli hříšníky farnosti, podruhé duše faráře, který spáchal sebevraždu a občas dokonce i bývalé partnerky hlavních hrdinů. Nejednou herci prakticky přímo komentovali dění v hledišti. V Mladé Boleslavi je to poslední dobou oblíbený trend, kterým už je divák poněkud přesycen. Jediné, co mě v původní irské hře poněkud rušilo, byly názvy českých časopisů pro ženy, které sourozenci četli. Copak by bylo nějak na závadu použít irské názvy?

O to zajímavější pak bylo zpracovaní kulis a kostýmů. Za celou hru se nijak nezměnilo, divákovu pozornost musel upoutat osvětlovač zvýrazněním jiné části dřevěného mola, na němž se hrálo. Užší konec sloužil jako reálné molo vedoucí do jezera (a oblíbeného místa sebevrahů), ale také jako cesta a cokoli dalšího bylo potřeba; zadní a širší část měla naopak neměnnou funkci kuchyně bratrů Connorových, byla ukončena stěnou s vestavěnou poličkou, nad kterou visela flinta a těsně pod pomyslným stropem krucifix. Žádné zbytečné dekorace, všechno mělo svůj význam a dřív nebo později se dostalo do středu zájmu.

Skoro se zdráhám použít slovo "kostýmy", o něčem takovém totiž snad ani nemůže být řeč. Herci celé představení odehráli v jedněch šatech, které postupem času působily čím dál neupraveněji. Vrcholem byla rvačka v rozsypaných bramborových lupíncích. Bratři o sebe nejdřív sáčky se slanivem nepříliš originálně rozbíjeli, sypali si brambůrky do vlasů a ve zbytku se strhl boj na život a na smrt. Akce sice většinu obecenstva rozesmála - v každém případě byla správně načasovaná a dovedena ad absurdum, ale když s tímhle před lety přišel ochotnický soubor, od profesionálů mi to přijde trochu slabé. Jenomže scénář je scénář.

Takové drobnosti by se daly odpustit, že ale hercům nebylo rozumět, nad tím oči přimhouřit nemůžu. Opilecké blábolení ztěžklým jazykem beru, to se do děje hodilo a dokreslovalo situaci; hrané rozčilení, při kterém hlas běžně přechází v nesrozumitelný chraplák, je však pochopitelně hluboko pod úroveň známých profíků, přestože se na jevištích a filmových plátnech objevuje čím dál častěji.

Abych jen nekritizovala, představitelé obou bratrů si zaslouží bonusové body: ani při děkovačce nevypadli ze svých rolí a ačkoli se v závěru Osiřelého západu podle McDonaghovych náznaků možná usmířili, stále se prali. Zvláště Petr Mikeska, představitel Colemana Conora, v tom exceloval, přestože svou postavu ztvárnil jako pasivního agresora.