Metro

Dokonce i střízliví lidé, kteří do soupravy spořádaně nenastupují načerno vypadají nějak jinak. Divně. Jako by jejich obličeje byly jenom dobře vyrobené gumové haloweenské masky. Kdo ví, co se pod nimi skrývá? Tváře zločinců žijících obyčejným životem, nebo rovnou postavy, které utekly z hororu?

Někteří se nevědomky prozradí. Třeba jako támhleta peroxidová blondýnka přidržující se opěradla sedačky svého společníka. Krvavě rudými nehty svírá polstrování příliš pevně; ruka připomíná ptačí pařát rvoucí maso právě ulovené kořisti. Blondýnčin společník si toho evidentně není vědom, klidně pospává s hlavou opřenou o sklo okénka, jeho zasněný úsměv prozrazuje vzpomínky na včerejší noc. Je jasné, co se dělo – sám má na krku několik skvrnek od rtěnky a blondýnka má v koutku úst zbytek stejné rtěnky, dobře ladící s rudými nehty, připomínající kapku krve na rtech upíra.

Nebo tenhle mužíček. Ten na kost vychrtlý s podivně žlutou, jakoby pergamenovou kůží. Vysíleně se drží madla nad svou hlavou a zpola zavřenýma očima pozoruje okolí. Ve volné ruce drží jakousi neustále se kroutící lištu, která na stínu získává tvar kosy. I on bezděky prozradil svou totožnost.

Na protějším sedadle sedí dobře živený muž. Poživačné rty odhalují silné zuby, na první pohled zaujmou především nadměrné špičáky. Se slastným úsměvem se drbe za uchem a na zátylku. Příliš krátký rukáv příliš malého saka odhalil ruku porostlou hustou, tmavou srstí. Všiml si pohledu spolucestujících. Upírá na ně oči podlité krví a mezi zuby tiše vrčí…

A co teprve támhleta černovláska se silnými černými linkami pod očima a mrtvolně bílým make-upem? Je oblečená v jakýchsi rozevlátých, bílých šatech, které jí dodávají éterický vzhled. Ale je to jen dojem? Není celá jakoby z mlhy?

Vlaková souprava zastavila v prázdné stanici. Nikdo z podivných cestujících se ani nepohnul. Vystupuje jen jeden – živý.