Mocný nepřítel

Připomněl si, jaký je kníže třasořitka. Bojům se už ze zásady vyhýbá, mnohem raději všechno řeší mírovou cestou; zatím se mu to vždy vyplatilo, ale teď – proti Radslavovi – nemohl mít šanci. Zkušený bojovník sotva dospělého knížete rozdrtí jako obtížný hmyz. Velen o tom nepochyboval. Kdy se naposledy spletl?

Znepokojeně mlaskl a na místě otočil koně –nebyl tady nic platný a kníže na jeho rady beztak nedá. Zúčastní se boje jako jeho pobočník, nic víc a nic míň.

Jestli k nějakému boji vůbec dojde. Cesta sem vedla dlouho lesem, kde by nepřátelé měli dost příležitostí na ně zaútočit a zničit knížecí vojsko dřív, než dojede na smluvené místo. Toho by se nerad dožil.

Kůň zaržál a ozbrojenec se svým doprovodem pomalým cvalem zamířil zpět k ležení. Musí všechno včas připravit; když mladý Václav usedl na Žiži, přísahal mu podobně jako další velmoži podporu a ochranu. Už zaslechl některé z nich, jak se domlouvají, že knížete zradí. Chtěli na trůně vidět jeho mladšího bratra Boleslava. Do jisté míry je chápal. Boleslav se  na  rozdíl od Václava nebojí. Byl by ochotný si Radslavovo území vzít silou a ne potupně vyjednávat a dávat v sázku celé české knížectví, jako jeho slabošský bratr.

Byly chvíle, kdy Velen uvažoval, že by se přidal na Boleslavovu stranu. Žil by si stejně jako dosud jen by se nemusel tajit s… Ale přísaha se mu stále vracela na mysl a nemohl si dovolit porušit ji.

Udělá pro Václavovo vítězství,  co bude v jeho silách, utvrzoval se v duchu. I kdyby měl potají vyvolat duchy předků a požádat je o pomoc. Udělá to přes knížecí zákaz. Jestli je to jediná možnost, jak zachovat mír v zemi, Bůh mu jistě odpustí…

•

„Proti Radslavovi nemáš šanci, kníže,“ nadhodil opatrně, když mu Václav pokynul, aby si k němu přisedl u ohniště a podal mu medovinu jako sobě rovnému.

„Radslav je pohan. Už dlouho odmítá křest a navíc napadá moje vesnice…“ kníže se unaveně zadíval na obzor. Nemusel nic dodávat, Velen dobře věděl, jak se mu tahle výprava protiví.

„Myslíš, že Bůh stojí na tvé straně?“ zeptal se tiše a vzápětí dodal: „Chceš změřit síly pohanských bohů a tvého jediného, křesťanského?“

Mladý kníže si velmože změřil přísným pohledem. „Je to snad i tvůj Bůh, Velene. Nebo se pletu?“ Zbožně se pokřižoval a rukou se krátce dotkl medailonku, zavěšeného na krku.

Velenovi se zdálo, jako by pod laskavým úsměvem Panny Marie zahlédl krvelačný výraz dávných model jeho báby Ludmily. Copak nebyla pevná ve víře svých předků, než se nechala pokřtít a z kovových sošek nechala vytepat Bohorodičku s dítětem, tak silný cit se musel někde projevit.

„Zítra nás čeká boj. Řekni mužům, ať se najedí a odpočinou si,“ pokynul mu kníže po krátké modlitbě, než sundal medailonek z krku, položil ho před sebe a zbožně sklonil hlavu. Velen znal svého pána dost dobře na to, aby věděl, že bude ponocovat a modlit se ještě kdoví jak dlouho. Nemá smysl mu jakkoli vysvětlovat, že vojáci půjdou jen za zdatným bojovníkem, který je bude schopný vést proti nepříteli. Někoho, jako je on, opustí při první příležitosti, nebudou umírat pro vládce, který vsadí osud své země a víc než na sílu svých paží se spoléhá na sílu modliteb. Pokoušel se mu to vysvětlit už kolikrát. A vždy marně.

Vstal s rukou výhružně položenou na jílci meče. Když Václav není schopný svým mužům dokázat moc, on neustoupí. Proč by jinak zastával post velitele knížecí družiny?

Panovačným hlasem rozdával rozkazy. Z uctivé vzdálenosti pozoroval knížete: seděl nehybně u ohně, sepjaté ruce držel před obličejem a modlil se. Velenovi to dokonce připadalo, jako by ztratil pojem o čase a přestal vnímat okolí. Ale ne, zatím není ta správná chvíle. Ještě počká, nejvhodnější okamžik teprve nastane, přesvědčoval sám sebe v duchu a připomněl si nevýhodnou polohu bojiště. Copak si Radslav a jeho lidé zasloužili takovou výhodu?!

Nepochyboval, že ji využijí. Každý zkušený válečník by v lese rozmístil své zvědy nebo by zaútočil na jejich ležení. Nedal by jim sebemenší příležitost přiblížit se k opevnění svého sídla…

Sledoval, jak se ozbrojenci balí do plášťů a neudržované ohně pomalu vyhasínají. Václav si toho zatím nevšiml, dál seděl, ozařovaný nízkými plameny ze skoro vyhaslého ohniště. Kníže se pokřižoval a zavěsil medailonek na krk. Poodešel z osvětleného kruhu, vzápětí se vrátil a zabalil se do pláště.

•

Velen seděl pohodlně opřený o kmen stromu a čekal. Na klíně mu ležel meč; jednou rukou svíral jílec, zatímco druhou měl ukrytou pod halenou. Pečlivě sledoval ležení. Co nevidět bude muset vyrazit, jestli chce do svítání stihnout vše, co je potřeba. Nadcházejícího boje se bál snad víc, než knížecího hněvu. Nebo spíš jeho výsledku. Musí zabránit Radslavovu vítězství stůj co stůj.

S úsměvem si na hlavu natáhl kápi. Opatrně vstal a tichým krokem se vydal ke koním. Musí využít všechny dostupné prostředky.

Zamlaskal a jeho kůň k němu zvědavě natáhl krk. Obalil mu kopyta hadrem a vyšvihl se do sedla. Kůň se roztančil na místě a jezdec plivl na všechny čtyři světové strany. Tiše zamumlal jména pohanských bohů a patami popohnal hřebce. Za zády slyšel jen tiché oddechování spícího vojska.

Nedával sebemenší pozor na cestu. Věděl, že kůň ho donese k hradišti, ať se děje cokoli. Byl to jediný živý tvor, na kterého se mohl spolehnout. Uvolněně seděl v sedle; tohle byla jedna z mála chvil, kdy si mohl odpočinout. Jako Václavův pobočník a velitel jeho družiny musel dávat pozor na svého pána. Zvlášť v době, kdy nebezpečí číhalo na každém kroku.

Spokojeně přivřel oči a nechal se kolébat pravidelným koňským krokem. Zatím má času dost, až se přiblíží k hradišti, zvíře ho upozorní…

Z polospánku ho vytrhlo tiché zaržání. Poplácal hřebce po krku, aby ho uklidnil a tasil meč. Ve tmě se pokusil dohlédnout co nejdál, odhalit číhající nebezpečí. Vsadil by se, že Radslav má osadu obklíčenou zvědy. Jako zkušeného bojovníka ho jistě napadlo, že se přemyslovský kníže pokusí jeho obranou proniknout jakýmkoli způsobem – i za pomoci pohanských rituálů.

Velen se pod kápí ušklíbl. Jeho by to napadlo jako jedno z prvních nebezpečí. Ostatně, měl s čarodějnickými rituály svoje zkušenosti…

Na okamžik zastavil koně na táhlém návrší nad hradištěm a zauvažoval. Radslav možná byl zkušený bojovník, ale s pověstí, jaká Václava provázela, nemohl přijít na žádnou možnost, jak by se jeho opevnění dalo překonat. Velen se pousmál. Ano, to by mohl být jeho trumf. Rozvážně trhl uzdou a pomalým cvalem se blížil k palisádě.

Na hradišti se rozštěkali psi. Zvláštně zavrčel a z váčku u pasu vytáhl amulet. V duchu děkoval Perunovi, nejvyššímu z bohů, že si ho vzal s sebou. Není bezpečné opustit ochranu stáda, když se člověk nemůže spolehnout sám na sebe.

Poplival keramickou figurku a skoro bezhlasně nad ní pronesl zaklínadlo. Jeho kůň nervózně zastříhal ušima, pokýval hlavou, jako by jezdci rozuměl a souhlasil s ním. Velen se vztyčil ve třmenech a širokým obloukem hodil sošku za opevnění.

Na chvíli se kolem rozhostilo mrtvé ticho, než k němu opět dolehly veškeré noční zvuky. Spokojeně se posadil a pomalu odpočítával na prstech, jak dlouho ještě bude muset čekat, než bude moci bezpečně vyrazit.

Přitiskl se ke koňské šíji a zašeptal hřebci do ucha: „Ty tu na mě počkáš. Kdybych se do svítání nevrátil, půjdeš do ležení beze mě.“ Pohladil ho přes čelo až po nozdry a zpátky. Kůň tiše zafrkal, a když Velen seskočil, ohlédl se na něj a chápavě mrkl.

Velen přelezl palisádu. Na hradišti byl klid, nikdo se mu nebude pokoušet zabránit v jeho úmyslech. Pružně seskočil z ochozu a bez zaváhání přeběhl volné prostranství. Opevněná část chránila jen příbytky knížete a jeho nejvýznamnějších družiníků, nebude nijak těžké najít vládce Zličanů a postarat se o jeho konečnou porážku.

Se zatajeným dechem otevřel masivní dubové dveře a chvíli s nastraženýma ušima čekal, jestli neuslyší podezřelý zvuk. Ve světle dohořívajícího ohně zahlédl spícího muže, zabaleného v husté kožešině. Na zemi vedle lůžka si všiml honosného meče a opodál se povalovala kroužková košile, zdobená na lemech zlatem. Nemohlo být pochyb, leží před ním Radslav, bezmocný jako nemluvně. Z houně mu vykukovala štětička přerostlých vlasů a zakrývala mu obličej.

Velen ladnou chůzí šelmy zamířil ke spícímu. Víc nepotřeboval. Václav své panství rozšíří, ať zítřejší bitvu vyhraje, nebo ne. Nevesele se pousmál. Nikdy se nebude přemyslovskému knížeti moci přiznat, za jakých okolností se vítězný boj odehrál. Kdyby věděl, že on, Velen, velitel jeho družiny je… Ne! Zakázal si nad tím přemýšlet. Teď má jinou práci a dělá to pro svého knížete. Copak se neříká, že účel světí prostředky? Kníže Václav se to nikdy nedozví. Uklidňoval se vědomím, že to, k čemu se chystá, možná ani zítra nebude muset dokončit. Po vítězném boji se zbaví všech důkazů. Zapomene na moc svých předků a konečně začne žít jako pravý křesťan.

Trpce zavrtěl hlavou. Jak dlouho už se o tom přesvědčoval?

Zhluboka se nadechl a přistoupil ke spícímu. Rozevřenou dlaní mu nad hlavou několikrát opsal kruh. Sáhl do váčku a po místnosti rozfoukal jemný prášek.

Radslav ze spánku cosi zabručel a převalil se na druhý bok. Velen na okamžik ztuhl s rukou vztaženou nad lůžko, ale když kníže začal pravidelně oddechovat, krátce se svému strachu zasmál. Není čeho se bát, bohové mu jsou nakloněni.

Tasil dýku a obratně Zličanovi odřízl pramínek vlasů. To by mělo stačit, pomyslel si, sotva ho opatrně uložil do koženého váčku a naposledy se rozhlédl po místnosti. Zítra už tohle všechno bude patřit Václavovi.

Prudce se otočil a rázně vyšel ze dveří. Dlouhý plášť uhasil skomírající plamínky ohně.

•

„Dám mu poslední šanci,“ pronesl Václav přesvědčeně, když se zbožně pokřižoval. „Jestli se mi dobrovolně podřídí, k žádnému boji nedojde; nechci, aby na obou stranách umírali dobří bojovníci a hlavy rodin.“ Přísně se rozhlédl po shromážděných ozbrojencích a dodal: „Nikdo nesmí zaútočit, dokud mu k tomu nedám jasný pokyn.“

Několik mužů si zlostně odplivlo. Jeli se svým knížetem kvůli vidině majetku. Mohli tu získat pozemky, proslavit se jako neohrožení bojovníci, o kterých se zpívají oslavné písně při hostinách a místo toho…

Kníže je vyzval ke společné modlitbě. Pro některé z nich možná poslední, jak tiše upozornil. Velen ho nevraživě sledoval, ale stejně jako statní poslušně opakoval nesmyslné vzývání jediného Boha a jakoby bez vůle udělal naučeným pohybem znamení kříže.

Družina se pozvolna rozcházela k dohořívajícím ohňům, z ruky do ruky kolovaly měchy s medovinou a ozbrojenci se posilňovali tvrdými plackami, které si přivezli z Prahy. Jen Velen věděl, že je to všechno docela zbytečné.

Rukou zabloudil k váčku na opasku. Jestli jim nepomůže křesťanský Bůh, na ty pohanské se může spolehnout. – pomyslel si a vzpomínal, jak včera projevili dobrou vůli a zachránili ho před odhalením.

„Jakou mají obranu?“

Překvapeně se otočil, když se Václav usadil vedle něj. Že by se i on začal zajímat o válečnické umění? Místo odpovědi se jen posměšně zasmál. „Dej mi pět mužů, kníže…“

Oslovený ho zarazil přísným pohybem ruky. „Copak jsi neslyšel? Doufám, že k  žádnému boji nedojde. Ty chceš, aby na obou stranách umírali nevinní lidé?“ zeptal se ho nečekaně tvrdě.

Velen neodpověděl. Od dětství byl vychováván jako bojovník a smrt k jeho životu neodmyslitelně patřila. Nebál se jí. Jen chtěl zemřít jako muž, s mečem v ruce.

„Byl jsi na výzvědách… Mám proti Radslavovi nějakou výhodu? Chci vědět všechno,“ dodal, když viděl, jak pobočník zaváhal. Kdyby to mělo zabránit krveprolití, byl ochotný přijmout i pomoc pohanských čarodějů. Cesty Boží vůle jsou někdy složité a vedou různými oklikami, jak věděl z kázání kněží.

„Starosti mi dělá jen les, kterým budeme muset projít,“ nadhodil Velen a rukou knížeti ukazoval, kudy vede cesta a kde je nejlepší místo k útoku ze zálohy. „Když se ho pokusíme obejít, dáme Zličanům šanci uniknout. A jsem si jistý, že ji nadšeně využijí,“ dodal sebejistě.

Václav zamyšleně pokýval hlavou. Najednou vypadal starší a schopnější, než když odjížděli z pražského návrší. „Bůh nás ochrání,“ řekl si, jako by se chtěl ujistit, že se rozhodl správně. Nechal si přivést koně a ze sedla dal pokyn vyrazit.

•

Na táhlém návrší se proti sobě šikovala nepřátelská vojska. Obě strany měly jen několik jezdců ozbrojených meči, převládali pěší ozbrojenci, bojující kopími a sekyrami. Velitelé ostražitě hlídali pohyb toho druhého, připravení kdykoli zavelet k útoku, nebo ústupu.

Václav pokynul Velenovi a pobídl koně dál od ostatních. Velitel družiny přikývl, zastavil koně vedle svého pána a vyčkávavě se na něj zahleděl. Promluví, až si bude jistý, tenhle mladičký kníže nedělal nikdy nic bez rozmyslu a mnohdy se choval rozumněji, než muži pamatující ještě jeho otce.

„Pokusím se s Radslavem vyjednávat. Naposledy. Kdyby mě napadl, dej družině povel k útoku, ale dřív ne.“ Rozpačitě se pousmál a tasil meč: „Přísahej, Velene!“ vyzval pobočníka.

Velen koutkem oka zahlédl na zličanské části bojiště nepatrný pohyb. Krátce se dotkl meče a několik slovy odsouhlasil Václavovo přání. Zapřísahal se křesťanským bohem, ačkoli věděl, že slib neporuší díky náboženství svých předků. Mlčky sklonil hlavu a popohnal koně zpět k družiníkům. Radslav zaútočí co nevidět.

Václav svého družiníka provázel nejistým pohledem. Vycítil z něj náznak tajemství a snad i nesouhlasu s jeho rozhodnutím, ale donutil se nad tím přestat uvažovat. Na okamžik zavřel oči a v duchu vzýval Boha. Jako jediný před bojem nepil a rázem toho litoval. Teprve teď pochopil, proč je pro jeho muže medovina tak důležitá. Když oči znovu otevřel, na tváři se mu usadila kamenná maska povzneseného klidu. Naposled přejel pohledem svou družinu a dlouze se zadíval na Velena. Může se na něj spolehnout, usoudil.

Patami pobídl koně a vyrazil vstříc čekajícím Zličanům.

Velen jejich šiky sledoval podezřívavým pohledem. Nevěřícně povytáhl obočí, když Radslav zastavil koně těsně před Václavovým, přesně uprostřed bojiště. Knížata si vzájemně ukázala ruce obrácené dlaněmi nahoru, na znamení míru a položila je na sedlové hrušky. Tiše spolu začala vyjednávat.

Z Václavova držení těla odhadl, že se zatím nedobrali k žádnému uspokojivému výsledku. Zličan přikyvoval, usmíval se a s mírným vrtěním hlavy odporoval, plně si vědom své převahy nad tím přemyslovským holobrádkem. Václav se mu při jednání jako sok vyrovnal, jen se nemohl pyšnit takovou trpělivostí. Velen si všiml, jak si opakovaně nervózně urovnal přílbici.

Radslavovi po tváři přeběhl zlověstný úšklebek, ale hned se ovládl a uctivě se Václavovi uklonil. Do poslední chvíle mu bude vykazovat přehnanou úctu. Ukolébá ho svou povolností a pak ho zničí jednou pro vždy. To on- Radslav Zlický - se stane pánem Čech.

Obratně sklouzl ze sedla a měkce dopadl do trávy, pokryté ranní rosou. Václav viditelně zaváhal.  V sedle jako by se zmenšil, chvíli nerozhodně seděl, než se pokřižoval a krátce pomodlil.

Radslav si ho ze země prohlížel. Prudkým pohybem tasil zbraň a na tváři se mu usadil jízlivý úsměv. Takže měl pravdu, to knížátko se ho bojí a raději se mu vzdá, než aby nechalo umírat své družiníky. Vlastně se může radovat, sám mezi své ozbrojence získá schopné muže a pak Přemyslovce zašlápne jako červa.

Velen jako by slyšel jeho myšlenky. Pozoroval Václava, jak váhá v sedle a bez přemýšlení sjel rukou k váčku. S očima upřenýma na Zličana nahmatal pramínek jeho vlasů, polohlasně začal vzývat Peruna a Moranu. Nad bojištěm zavál studený vítr, Radslav pomalu zvedal ruku, aby dal svým mužům znamení k útoku.

Velen z něj nespouštěl oči. Přestal vnímat Václava i družinu za sebou, soustředil se jen na znalosti po svých předcích. Přiložil si pramen vlasů k ústům a vztáhl ruku do proudu vzduchu. Cítil, jak vítr tahá za Radslavovy vlasy, v uších mu kvílely duše zemřelých. S výdechem pramínek pustil a představoval si, co zlický kníže uvidí.

Radslav pohyb nedokončil. Jako bez vůle klesl na kolena a odevzdaně sklopil hlavu. Zdálky zaslechl, jak muži za ním překvapeně zahučeli. Nezdálo se mu to. Museli to vidět i oni a přesto si rychle protřel oči. Vidina nezmizela. V bílém světle se za Václavem vznášela dvojice andělů a na čele mu zářil kříž.

Zlostně si odplivl. Kde je ochrana rodových bohů, kterou mu slibovali zdejší věštci? Proč včera nechal obětoval nejlepší kusy dobytka, když zbytek bude stejně muset odevzdat Václavovi? Bezmocně odhodil meč pod kopyta jeho koně. Boj skončil dřív, než začal.

„Vstaň, Radslave,“ vyzval ho Václav zvučným hlasem a seskočil z koně. Jednal s ním jako rovný s rovným.

Omámeně ho poslechl. Nečekal, že se k němu Přemyslovec bude chovat tak milosrdně. Copak neusiloval o jeho území? Nechtěl ho zabít?

„Nech si svoje území. Nechci nijak omezovat tvoji moc, když přijmeš křesťasntví a budeš mi každý rok odvádět padesát volů a sto hřiven stříbra,“ pronesl Václav klidným, sebevědomým tónem. Počkal, až Radslav jeho požadavek odsouhlasí a na znamení přátelství ho pevně objal.

„Dej zbořit všechny pohanské modly a zítra se svými lidmi přijeď sem na louku,“ diktoval dál svoje podmínky, „Přijmete křest z rukou mého kněze.“ Přemyslovec domluvil, prudce se vyšvihl do sedla a na rozloučenou na Radslava přísně kývl. Popohnal koně; ostrým tempem se vracel ke své družině, jako by si teprve teď uvědomil, jaké nebezpečí mu hrozilo.

Andělé za ním se začali vytrácet, kříž na čele zablikal a zhasl. Dokonce i vítr nad bojištěm se utišil a odhalil Velenův spokojený chechtot.