Musím…
Uvědomila jsem si, že mi hraní chybí a přihlásila jsem se do ochotnického souboru, který mě vzápětí vzal s sebou na zájezd, abych jim mohla pomáhat a rozhodnout se, jestli o spolupráci s nimi opravdu stojím.
Dokud jsem jenom nosila kulisy a věšela kostýmy na ramínka, byla jsem plně spokojená. Tohle jsem snadno zvládala. O něco později se začalo mluvit o tom, že mi přidělí nějakou roli, abych co nejdřív mohla alternovat. Ani se mě nezeptali, jestli o to mám vůbec zájem. A hned mi řekli, která postava to bude a kdo mě zaučí a já budoucí kolegyni sledovala, a v duchu si zaznamenávala, co všechno se kromě textu budu muset naučit.
Musím se naučit chodit na jehlových podpatcích. Měla bych zvládnout padat do nůše, aniž bych si ublížila. Taky budu potřebovat tančit. A pochopit, jak se přilepuje plnovous. Budu shánět divadelní boty, anebo libovolné celočerné s černočernou podrážkou. V ideálním případě ještě povyrostu. Do nosu si nechám operativně zabudovat filtr cigaretového kouře. Chtělo by to taky nasbírat slušnou zásobu zavíracích špendlíků. Nezapomenout na cestu do divadla nabalit zelené papírové utěrky, párátka, cherry rajčátka a vhodné červené ovoce. A hlavně koupit bílé spoďáry pod kostým.
Příští vystoupení je za měsíc. Mám co dělat, abych to všechno zvládla.