Muži v offsidu

Hra prý se v Městském divadle Mladá Boleslav už kolikátou sezonu těší oblibě diváků, v prakticky nezměněném obsazení se hraje už od prosince 2007 a od kamarádky jsem věděla, že se herci pokaždé chovají, jako by zrovna tohle představení měla být derniéra. Ani tím si u mě nezískali kladné hodnocení, místy mi dokonce připadalo, že se inscenace úplně rozložila a připomínala mi lacinou silvestrovskou estrádku. (Po předchozích zkušenostech s mladoboleslavským divadlem jsem si myslela, že tohle nikdy nebudu tvrdit.) A nijak tomu nepřidalo ani zjištění, že představení trvalo něco málo přes tři hodinky.

Myslet si ale, že šlo jenom o fotbal, by bylo víc než povrchní. Nejdůležitější tady byly mezilidské vztahy. Eman se zamiloval do Emilky, která se však nesmí stýkat s rodáky ze Žižkova. Takže jde ve hře o romantiku? Ani to není dokonalý výklad, všechno je tak nějak na pomezí, ovládané prvorepublikovým duchem, ale zároveň stále aktuální. Tím by snad Muži v offsidu mohli zaujmout, protože některé repliky diváky pochopitelně zvednou ze sedadel. Do přestávky jsem se bavila, po ní doufala, že představení co nevidět skončí.

Představení mělo skutečně hvězdné obsazení. Ze stálých mladoboleslavských herců se na scéně objevili Martin Hrubý, Miroslav Babuský a Petr Bucháček, z ženských postav potom Karolina Frydecká a Eva Reiterová, které kostýmy změnily k nepoznání. Nejednoho z nich znám z jiných inscenací a nikdy bych neřekla, že třeba Martin Hrubý dokáže ztvárnit otce Emilie, který své rodině vládne pádnou rukou. Dokonce i divák z něj měl strach, když na scéně začal vyhrožovat. Ale je to profesionál, který by měl mít v repertoáru i takovou postavu, jako byl Šefelín. Na druhou stranu si u mě profesionální vystupování pokazil tím, že se z ničeho nic v druhé polovině začal smát a nebyl k zastavení. Mělo to tak podle scénáře být? Silně pochybuji, když se k němu vzápětí přidali jeho kolegové a jednotlivé repliky vyzněly jaksi do ztracena. Nebo přesněji: divák neznalý věci okamžitě ztratil souvislosti a zbývající dění pro něj bylo španělskou vesnicí.

Z mého pohledu situaci do jisté míry zachránil jeden z nejlepších současných českých klavíristů, Jakub Šafr, který si zahrál přímo na scéně a v letošním roce má roli také v jedné z novinek aktuální sezony Novecento (1900). Jako jeden z mála zachoval vážnou tvář vždy, kdy to bylo potřeba. Možná to ale do jisté míry bylo podmíněno tím, že na scéně nebyl tak často, jako jeho kolegové.

Kvalitně svoje postavy ztvárnily hostující Petra Nakládalová (Emilka) a Eva Reiterová (vdova). Obě měly své kouzlo a docela živě jsem si je dovedla představit v období první republiky. Zatímco Emilka ze začátku působila maličko prostoduše a naivně, později se stala plnohodnotnou spoluhráčkou mužských postav; vdova připomínala svědomitou pavlačovou drbnu, která svým způsobem posunovala děj kupředu.

Věrohodně působil i Eman, ztvárněný synem režiséra (Ondřej Havelka), Vojtěchem Havelkou. Floutek, který nemá jiný zájem než fotbal, chtělo by se říct, si později najde práci a začíná být úspěšným nejen zaměstnancem, ale také vedoucím vlastní filiálky. Do jisté míry provokatér, čímž nakonec divákovi přiroste k srdci.

O kostýmech není třeba se nějak zbytečně šířit. Vycházely z prvorepublikové módy, každý herec měl jeden nebo dva a nakonec největší dojem dělaly nikoli na živých lidech, ale na figurínách ve výloze obchodu a na krejčovských pannách, které měly úlohu nejen dekorační, důležitější byly při fotbalových utkáních, kdy měly evokovat tribuny zaplněné fandícími davy, kde se mezi nimi proplétalo několik herců, kteří zrovna nepobíhali po hřišti.

Neméně nápadité byly také kulisy. Na jevišti stál domeček, kterým bylo při představení možné pootočit, případně naklopit boční stěny.  Hrálo se tentokrát ve větším počtu míst, což přípravný tým ošetřil až neuvěřitelně jednoduše: přestavby zakomponoval přímo do hry a diváka tak nerušilo neustálé zhasínání a rozsvěcení.

To by ke hře bylo všechno, co mě zaujalo. Osobně ji vidím jako nejhorší z těch, na kterých jsem v Městském divadle Mladá Boleslav byla. Z větší části za to může (pro mě) nepochopitelná rozjařenost herců, jež mě donutila, abych si sehnala scénář, nebo aspoň knižní předlohu a pokusila se o ději si udělat obrázek dodatečně.

O to lépe působila veřejná oslava kulatých narozenin Petra Bucháčka, představitele Habáska a Emanova otce, jíž se účastnil i samotný Ondřej Havelka. Gratulace přímo na jevišti byly až nečekaně lidské a dávaly tušit, že Bucháčkovi kolegové mají z jeho jubilea snad ještě větší radost, než on sám. Nebylo to nic ve stylu „potřesu ti rukou, protože vím, že se to sluší“ a od obecenstva si to vysloužilo pomalu mohutnější ovace než celá inscenace. U mě si tím divadelníci zachránili reputaci.