Na tom našem dvorku – Děda a veterán

To jejich spolujezdci, hlavně spolujezdkyně rozdávali na kolem stojící široké úsměvy a sem tam občas zamávala drobná ženská ručka v jemné háčkované rukavičce, svým známým. Ano, to se jel již 10. ročník Karlovarské Veterán Rallye.

Obyvatelé domu stáli ve špalíru na chodníku. Tomu všemu kraloval děda Zdvořáček, který seděl na osmičkách štaflích a celou přehlídku kolemstojícím z té výšky, kde měl přehled o celém dění komentoval:

„Vážení, to je vozů a motorek! Určitě více než o loňském ročníku a to prosím pamatuji všech devět předcházejících. Například teď se blíží Praga Picolo. Páni to byl vůz! V tom jsme s kamarádem Karlem Českým v šedesátých létech naháněli kočky.“

„Dědku, v těch létech byl přece bič na kočky jinej vůz. Támhle jedoucí Škoda Felície.“ Opravovala z pod štaflí dědu, babka Babánková.

„Omyl vážená bič možná, ale naše Pikolka když vyjela do ulic, tak to byla už tenkrát rarita a v té době se nikomu o nějakých skutečných veteránech ani nezdálo.“ Oponoval děda. „A pak byli jsme mladí a na chatu, k táboráku či na hory bylo třeba něčím jezdit. Stejně jsou oba vozy dnes veteráni, stejně jako mi, nemyslíte sousedko.“

To už projelo kolem diskutujících několik dalších vozů. „Velorex, jede Velorex rozplýval se děda. Napůl motorka a napůl auto. On měl motor z třistapadesátky, řídil se volantem ovládání bylo pedály jako v autě, ale řidičák mi stačil na motorku. Bylo to přesunovadlo, které mělo řadu zvláštností a výhod. Například osm rychlostí! Čtyři do předu a čtyři vzad. Couvání jste si museli zajistit, když jste zastavili motor a roztočili jste ho obráceně. Zato jste získali vozidlo, které teoreticky mohlo couvat stejně rychle, jako jste jeli ku předu, pokud jste to na silnici udrželi. Už tenkrát měl Velorex neprůstřelná kola, protože je měl drátěná a kulka proletěla výpletem kol. Nerezavějící podlahu protože byla z dřevěných palubek… A nejzajímavější na tu dobu. Tvrdilo se, že nejvýhodnější pro auto v té době je, když má motor umístěný v zadu, před zadní nápravou. A to tenkrát měl akorát Porsche a Velorex.“

„Vy toho dědku nakecáte,“ přibrzdila výřečnost výše sedícího souseda babka Babánková, „radši nás informujte, co přijede dalšího když už jste na té rozhledně.“

„Právě přijíždí Varšava. Ona to původně byla Poběda, než Rusové prodali licenci na výrobu těchto benzínových žroutů Polákům. Tu jsem taky měl. Byly u ní tři rychlosti. S tou první se daly roztahovat tanky a traktory. Člověk stál téměř na místě, ale vzadu za autem mohl orat brázdy. Na dvojku se obvykle, to více jak tunové monstrum rozjíždělo. Zato na trojku to jelo od pětadvaceti do sto třiceti kilometrů. Přitom se stále ozývalo takové záhadné hučení, to byl vír v nádrži. Kdyby jste tam instalovali turbínu, tak by jste nemuseli ani mít dynamo a mohli by jste dodávat elektriku pro celý kemp. Jezdilo to, když jste jeli úsporně nejméně za 15 litrů.“

Posluchačů pod dvojitým žebříkem, jak se odborně štaflím říká přibývalo. Výklad dědy Zdvořáčka, prošpikovaný vzpomínkami na mládí, zvláště zajímal tu mladší generaci. Vzpomínky na dobu, kdy nebyly tak přísné podmínky pro provozování všech možných motorových vozidel, lodí a jiných samohybů, jemně lechtaly v myšlenkách přítomných.

A co teprve potom, když děda přislíbil, že přinese večer na lavičku ke staré lípě na dvoře svá alba fotografií. To již se nemohl nikdo večera dočkat.

Ulicí kolem starého činžáku projížděl proud vozidel. Motory burácely a řidiči jako by právě jeli z minulého století, aspoň podle oblečení řidičů, motorek a aut ve kterých seděli a soustředěně sledovali cestu před sebou.