Na tom našem dvorku – Děda Zdvořáček už to našel

Překvapením se mu zamlžily brýle, která měla sílu dvou den z pivních lahví. Aby posílil dioptrie oční protézy vytáhl z kapsy ušmudlanou lupu a vsunul ji před oční cvikr a sklo skříňky a vydechl překvapením: „Tak je to přeci jenom pravda!!!“

Babka Babánková a ostatní důchodci, ze zájezdu, kteří ten den navštívili muzeum Kraslické dráhy, se otočili na kmeta stojícího v úctě, téměř v pozoru a chvějícím se hlasem vysvětloval co objevil: „…tady na té píšťalce, na kovovém kroužku jsou vyryty iniciály JC a to je skvost!“

„Dědku, co to melete? Píšťalka je to kovová obyčejná jakou mívali všichni u dráhy, já si ji dokonce pamatuji od mojí tety, která na dráze dělala průvodčí, na tom není nic zvláštního. Na dráze se pískalo, píská a ještě určitě dlouho pískat bude!“, obula se do dědy Zdvořáčka babka Babánková a několik přítomných důchodkyň, se k ní přidalo.

„Pozor,“ hájil svůj objev sečtělý děda Zdvořáček , „nedávno se mi dostala do ruky zajímavá kniha - Křížem krážem po stopách JÁRY CIMRMANA, od Radka Laudina. Autor v ní popisuje 25 míst v Čechách, kde zanechal své otisky bot tento slavný učenec, cestovatel, vynálezce… Byl na mnoha místech v našich zemích, ale právě v Karlovarském kraji, je na mapce jeho pobytů bílé místo!!! Přitom mapka ukazuje dvěma šipkami jeho odchod do ciziny – konkrétně Londýna a Bruselu.“

„To ještě neznamená,“ hájila svou teorii babka Babánková, „že zde ten Váš Jára Cimrman byl, to by jsem něco o tom musela něco vědět, teta totiž právě tady po té dráze vlakem jezdila.“

„Právě ano,“ snažil se vynést další trumfy děda Zdvořáček, „její je ta druhá, menší jednohlasá píšťalka bez monogramu. A víte, proč tam náš genius na píšťalku monogram vyrazil?“

Děda to dobře odhadl, zvědavost jeho sousedky z činžáku byla tak veliká, že se zmohla jen na otázku: „To jsem zvědavá!“

„Listujeme – li zápisky genia, vydanými v Anglii, londýnským vydavatelstvím, čteme: …práce na nádraží, kde jsem zastával funkci koloťuka ( muž, který chodí po perónu s kladívkem na dlouhé násadě a oklepává kola vagónů, aby zjistil zda jsou v pořádku ) a posunovače nebyla lehká. Jednalo se o jednokolejku v horách a často jsme byli s personálem zasypáni přívaly sněhu. Na parních lokomotivách, i na vlastním nádraží, se v krizi šetřilo palivem a v řadě případů jsme se museli zahřívat – tělo na tělo. Když se k nám naši zachránci prokopali, museli jsme být předpisově oblečeni. To jsme si často popletli píšťalky a já místo svojí dvojhlasou píšťalkou, kterou jsem měl signalizovat posun vpřed a vzad. Použil jsem jednohlasou píšťalku naší průvodčí a než jsem se nadál byl jsem v Německu i bez pasu. Vlakvedoucí i se strojvůdcem mysleli, že mají na volno. Když už jsem jednou byl za hranicemi, tak jsem si to rovnou namířil do Londýna.“

Ostatní účastníci zájezdu povzbuzení tímto zajímavým povídáním se jali hledat další stopy po přítomnosti Járy Cimrmana v Kraslicích. Netrvalo dlouho a již se hlásili s dalšími objevy.

„Tady na hřebech k přibíjení kolejnic je Jara Cimrman celým jménem, asi proto, aby si poznal pražce, které měl přidělené k údržbě, až si s nimi někdo později v 21 století zatopí, po ukradení kolejnic.“ Konstatoval postarší manželský pár.

Při odjezdu z velmi zajímavého muzea, se ti nejzvědavější vyptávali průvodce: „Když jsme Vám odhalili tak zajímavou skutečnost, ze zdejší historie nádraží a Kraslické dráhy, bude na zdejší budově vyvěšena pamětní tabulka, na našeho českého génia?“