Na tom našem dvorku – duben

Když se přiblížila až k domu, ve kterém bydlela, čekal již zde na ni její soused děda Zdvořáček s otázkou : „Dobrý den, sousedko, zapomněla jste si doma brýle a nevidíte na cestu ? Nebo nesete nějakou vzácnost, tak opatrně, aby Vám neupadla a nerozbila. Či máte něco co nevoní a tak to dáváte,  ten předmět dál od sebe, aby jste ho necítila ?“

   „To druhé, sousede,  to druhé.“ Odpovídala nadšeně babka Babánková. „Představte si, sehnala jsem, teď před Velikonocemi plato bílých vajec. To se to bude na ně malovat a barvit, aby byla koleda o Velikonocích vydařená !  Běžně jsou k dostání jenom vejce hnědá, to je ale záhada.“

   To bylo něco pro dědu vtipálka : „To máte sousedko tak….,  slepice, jsou to stejné, ale měsíc před Velikonocemi, jim přimíchávají  ve slepičárně do krmiva odbarvovač, smíchaný s odmašťovačem, aby barva na skořápce lépe držela….“ a ďábelské plamínky mu v očích plály.

   „Říkáte odmašťovač“, cukla sebou babka Babánková tolik, až jí málem plato s vejci spadlo na zem, kde by se změnilo v základ pro hemenex, „ale byly ty vejce pořádně „mastné“, za větší cenu než ty hnědá!“

   To vše se odehrálo na popeleční středu před Velikonocemi a babka Babánková si ani nevšimla, že ten den bylo prvního dubna, kdy se u nás slaví tradiční APRÍL.

   Předvelikonoční týden v domě proběhl v horečných přípravách na významné křesťanské svátky. Umývala se okna, leštil se nábytek…, aby potom přišla bílá sobota a začalo se péct a vařit. Proto se nebylo čemu divit, že když děda Zdvořáček,  při opouštění svého bytu zavětřil nosem ty libé vůně a zamířil na návštěvu ke své sousedce babce Babánkové, které po několika krocích zaklepal na dveře. Klika cvakla a otevřel se před ním svátečně vyzdobený prostor, plný jarních motivů, slavnostních deček, malovaných vajíček…, babka Babánková dědu pozvala na kávu, ke které mu jako zákusek ukrojila čerstvě upečený bochánek a to ještě na skříni se skvěl pečený beránek s modrou mašlí a zvonečkem. Na stole na velikonočním ubruse stála vázička s voničkou fialek. Děda Zdvořáček seděl, popíjel krásně vonící čerstvou kávu a cítil i tu krásnou vůni vanilky z cukru na zákusku. Rozhlížel se po té kráse v útulném bytě, ale najednou se zarazil. Něco mu zde „nesedělo“ bylo to na stolku pod televizí. Všade barevná vajíčka a kočičky vymalované lidovými umělci na dečkách a ubrusech, krásný porcelán…, ale co to?  Pod televizí najednou se skvěly na látce ubrusu smrkové větvičky a vánoční koule.

   Děda Zdvořáček v ten moment nějak nemohl spolknout načaté sousto: „Co to je sousedko? Vy slavíte všechny svátky roku dohromady ?“

   To už zase babka Babánková, nechápala po středečním vyvedení Aprílem,  kam děda Zdvořáček míří, „O co jde sousede, co se Vám na mém příbytku nezdá, proč by jsem měla slavit Vánoce s Velikonocemi, to snad ani nejde a nevyměnila jsem kapra za beránka.“

   „Máte pravdu paní Babánková“, usmíval se děda Zdvořáček, kapr a beránek jsou dva rozdílní tvorové, ale prskavky a koule na Velikonoce, to už přeci jenom nejde dohromady.“

   Teď si také babka Babánková všimla kam se upírají sousedovi zraky. „Ježíš Maria vykřikla nešťastná  sousedka já ty dečky a ubrusy zcela popleta…“ A jala se učiněnou chybu okamžitě napravovat. „Do pondělka, až přijdete na koledu bude vše v pořádku.“

   A skutečně, v pondělí, když koledník, děda Zdvořáček obcházel činžák a s rákoskou v ruce se snažil o to, aby ženské pokolení, dle staré tradice „neoschlo“, se zastavil u dveří babky Babánkové, bylo vše v naprostém pořádku. Vykoledoval si krásná barevná vejce a dokonce dostal  Velikonoční PASKU ( Slovenská obdoba bochánku ), s upozorněním  sousedky, že letos v rámci již zaběhlé hry na tradice slaví „Slovenské velikonoce“.

   Děda Zdvořáček byl s letošní koledou i s tím co vykoledoval velice spokojený. To ještě netušil, co se skrývalo za sousedčiným záhadným úsměvem a poznámkou o Slovenských tradičních Velikonocích.

   Tam je totiž zvykem – že následující den v úterý, obchází s koledou vesnici děvčata a „šibačku“, včetně polévání vodou chlapcům vrací.