Na tom našem dvorku – Důchodci v Aréně

Svou potlučenou postavu nesla hrdě, i když pokulhávala a to pro výron na noze. Z barev na jejím těle nejvíce převládala barva modrá a zelená.

„Taky jste byla v nové sportovní aréně na pořadu pro důchodce?“ Zeptal se jí zvědavě soused. „Nebo jste to trvanlivé malování získala cestou z hospody?“ Neopomněl si děda rýpnout, ale sám dobře věděl, že to první je pravda. Vždyť sám pozoroval jak babka na schodech arény, které jsou bez zábradlí nacvičovala přízemní leteckou akrobacii a nevybrala looping.

„Řeknu Vám sousede, jak někdo mohl takový paskvil zkolaudovat.“ Shrnula své zkušenosti z návštěvy nového sportovního stánku potlučená stará žena. „Řekněte sám Vy letitý bezpečnostní a požární technik. Jak mají takové schody pro veřejnost vypadat?“

„Mnó,“ začal zadumaně svůj výklad starý praktik, „podle doufám ještě platných předpisů, se za schodiště považuje, jakmile máte někde více jak tři schodišťové stupně. Takové schodiště, musí mít aspoň po jedné straně zábradlí, aby se měl ten co po tom schodišti jde nahoru nebo dolů čeho chytit. To zábradlí by mělo být nejlépe ve 110 centimetrech. Schodišťové stupně by měly být vyrobeny ze stejného materiálu a měly by být o stejných rozměrech, aby jste nezakopla, nebo se nepropadla do hlubin. První a poslední stupeň na takovém schodišti musí být výrazně označen, aby se rozeznal od ostatních schodišťových stupňů a okolní podlahové plochy. Nic takového jsem tam v celém areálu neviděl.“

„Dědo vy na to jdete moc odborně, ale určitě to tak musí být, všimla jsem si toho i v jiných objektech. Určitě, pokud to tak není musí být za nesplnění těchto podmínek pořádná pokuta od Inspektorátu bezpečnosti práce.“ Mudrovala nad sousedovými slovy babka Babánková.

„To si pište, že jo, ale mluví do toho i hasiči, pojišťovna při vzniklém úrazu a další, může dokonce pro nesplnění těchto povinností dojít i k soudu,“ potvrdil slova sousedky děda, „ale Vy jste si s těma schodama velice dobře poradila, že mi jezdil mráz po zádech ještě dříve, než začal Pepík Zíma zpívat. Sjela jste to schodiště po zadní části těla a ještě jste stačila upozornit svou kamarádku se slovy: „Pozor schody,dydy,dy…“. Ale ona už nestačila zareagovat, tak se ozvalo: „Kde,de,de,de…“. Nic si z toho nedělejte“, pokračoval v líčení situace děda, „viděl jsem i jiné borce, kteří dopadli až na betonovou plochu kluziště.“

„Program byl ale pěkný“, měnila téma rozhovoru sousedka, „jenom mě zarazily ty ceny v bufetu pivo 30,- Kč, klobása 40,- Kč…, oni ti prodavači si neuvědomili, že šlo o akci pro důchodce z Čech a ne o sraz šlechty, či multimilionářů. A sednout si také k tomu nebylo kam. Žádná lavička, žádná židle.“

„To bude asi tím, jako v současné době v parku či na jiných veřejných místech. Aby jim tam nespali bezdomovci, tak si můžou i důchodci postát. Buďte ráda, že tady máme svou lavičku, i když… Tuhle tu chrápal na sluníčku starej Vonásek, tak by jsem tu lavičku taky měl uklidit někam do sklepa. Von ten Vonásek taky dluží každému na koho se podívá a brzy bude bezdomovcem, tak ať si zvyká.“ Končil dnešní rozpravu děda Zdvořáček.

Děda Zdvořáček na lavičce pod lipou pozoroval babku Babánkovou, která v obličeji, ale i na celém těle hrála všemi barvami, jako její šátek na hlavě.