Na tom našem dvorku – Je to ve hvězdách

Při každém zrychlení a brždění dopravního prostředku, byli děda Zdvořáček a babkou Babánkovou tlačeni do sedadel, jako skuteční kosmonauté, až tapecírování autobusových křesel téměř praskalo.

„Už se těším na to, jaké to bude v tom planetáriu kam jedeme se Svazem důchodců z Karlových Varů na výlet.“ Povídá děda Zdvořáček ke své sousedce babce Babánkové, která se zasnila a se skleněným pohledem upírala svůj zrak k čelnímu sklu autokaru, jako by tam už viděla vycházející měsíc a hvězdy. „Jsem zvědavá,“ povzdychla babka Babánková, „jestli tam budou hvězdy tak jasné a zářivé, jako bývávaly za mlada, když jsem s Frantou Vonáskem sedávala na lavičce pod starou lípou na dvorku, než to všechno zhasl ve městě „světelný smog.“

„Joó smog sousedko to je svinstvo, ať už je na základě prachu, páry nebo světla. To potom nevidíte na nebi malý, ani velký vůz, i kdyby měly zapnutý mlhovky ve předu i vzadu.“ Pokusil se o vtip děda Zdvořáček.

„To se ale netýká planetária, tam snad ani o smogu nebude žádná řeč, leda že by jste tam kouřil z té své smrduté fajfky. To je tam však striktně zakázáno.“ Odpověděla zasvěceně babka Babánková a jako důkaz z kabelky na klíně vytáhla ošoupaný barevný prospekt, na němž bylo vidět, že šel před zájezdem z ruky do ruky.

Skutečnost překonala všechna očekávání. Účastníky zájezdu překvapila velká vstupní hala, se spoustou různých astronomických hejblátek. Děda Zdvořáček se okamžitě uvelebil v sedadle simulátoru měsíčního vozítka. Babka Babánková zase trůnila na váze, která ukazovala kolik by vážila na některých hvězdných objektech, přičemž takticky kabátem a svetrem zakryla čísla ciferníků ukazující váhu na slunci a planetách sluneční soustavy, včetně Země, zato obdivu svých přítelkyň ze zájezdu, ponechala pouze výsledek vážení na měsíci a nahlas pronesla: „Zase jsem zhubla. To koukáte!“ Zrovna tak všechny zaujal hlavní promítací sál se spoustou čalouněných křesel. Byla tak pohodlná, že děda Zdvořáček sotva dosedl, pocítil klížení očních víček a tak se mu za chvíli začalo zdát, že Jižní kříž pluje po nebeské klenbě oblohy, promítané na strop planetária sem a tam. Že stojí na kapitánském můstku mořského korábu a určuje polohu pirátské lodi. Probralo ho do reálné skutečnosti až světlo opět rozsvíceného kruhového sálu.

„Bylo to fantastické!“ Nešetřila slovy chvály babka Babánková a hnala se ke vchodu sálu, v očekávání dalších atrakcí návštěvního dne Prahy.

Netrvalo to dlouho a stáli s dědou Zdvořáčkem před Muzeem voskových figurín v Celetné ulici, nedaleko Staroměstského náměstí. Ve třech patrech je čekalo více jak osmdesát českých i světových postav kultury, sportu a politiky.

„Člověk, by živého člověka od voskové figuríny nerozeznal,“ mudrovala babka Babánková, „třeba tady. Kde vás mám pane Zdvořáček?“ Začala se otáčet zprava do leva. „Tady sedí Josef Švejk v invalidním vozíku a vedle stojí jeho bratr! Pojďte se podívat! Ta neskutečná podoba!“

Od pojízdného křesla se odlepila postava v šedé bundě. „Copak paní Babánková, co si přejete? Co, že jste mi to chtěla ukázat?“ Ptal se děda Zdvořáček.

Babka Babánková sebou prudce trhla: „Fuj! To jsem se lekla!“ Odplivla si přímo pod cedulku Plivání na zem zakázáno!!! „To jste Vy pane Zdvořáček? Ta hrozná podoba! Vícekrát mi to nedělejte. Myslela jsem, že na mne sáhla smrt.“

„Tak už se na mne nehněvejte sousedko, až vyjdeme ven tak Vás vezmu do Muzea čokolády, které je hned vedle v sousedním domě a tam svůj prohřešek odčiním,“ promluvil smířlivě děda Zdvořáček.

A taky ano. Když se autobus vracel, s unavenými důchodci do Karlových Varů, měla babka Babánková hnědé vousy od čokolády skoro až za ušima. Pohodlně se usadila v křesle autobusu a za chvilku podřimovala. Nechala si zdát o krásném výletě, který všichni prožili ten poslední říjnový den roku 2011.