Na tom našem dvorku – Jeskyně

„Dědku u Vás to vypadá jako v krápníkové jeskyni! Kdy budete malovat?“

Děda Zdvořáček, který nestačil dostatečně rychle zabouchnout dveře od svého 1 + 2 bytu, zcepeněl na prahu, ale jen na vteřinku a kontroval odpovědí: „ Jakápak krápníková jeskyně! To jsem jenom spálil dneska při pečení buchty a ty krápníky jak říkáte, to je od posledně co jste si pustila vodu do vany, v bytě nade mnou, že se budete po několika týdnech koupat a šla jste se dívat na detektivku v televizi… Oni pořád v tom seriálu, ne a ne zastřelit hlavního hrdinu… Tak jste se probrala, až když okolo Vás proplouval prádelník a židle z kuchyně. Správné jeskyně Vám ukážu, když se mnou pojedete na zájezd, který pro své členy pořádá Základní organizace, Svazu důchodců ČR v Karlových Varech.“

Babka Babánková zpočátku dělala drahoty, ale ve čtvrtek, kdy se výlet v ranních hodinách konal, již seděla u okénka v autobuse vedle dědy Zdvořáčka a čekala na okamžik, kdy autobus zastaví na parkovišti u Koněpruských jeskyní.

„Slyšela jsem pane Zdvořáček“, povídala za chůze k jeskyním statná důchodkyně, „že ty jeskyně, které si jdeme prohlédnout, mají tři patra a délku dva kilometry. To snad než to projdeme vyplivneme duši.“

„Bez obav paní Babánková“, řekl světácky děda Zdvořáček, „hlavní prohlídková trasa je upravena na 620 metrů, ale i tak si namasírujte nohy Alpou čeká Vás 500 schodů a z toho v závěru na točitém schodišti osmdesát tři, než se dostanete do penězokazecké dílny.“

To však neměl děda Zdvořáček povídat. Schody babce Babánkové tolik nevadily, ale ta penězokazecká dílna, důchod paní Babánkové, současná celosvětová finanční krize…, dala do kroků postarší ženy třetí kosmickou rychlost. Když se však dostala před vchod do jeskyní prudce se zastavila. „Co je to tu za měsíční krajinu? Já žádnou jeskyni nevidím, zato samé lomy na vápenec!“

„Ano, paní Babánková, lomy, díky nim v padesátých letech minulého století, byly jeskyně v Koněprusech objeveny. I když jak se dovíte na závěr, již o těchto podzemních prostorech věděli v 15. století penězokazi, na jejichž práci jste nejvíce zvědavá. Moc Vám to, ale nepomůže, tenkrát byla jiná měna a jiné zákony. I když… za padělání peněz mohl člověk přijít o ruku, někdy i o hrdlo.“

Když naši důchodci navštívili pod zemským povrchem kolonie netopýrů, vrápenců a shlédli krápníkové varhany, již byli opět v autobuse, který je převezl do nedalekého Berouna.

„Ježišimarjá Beroun“ vykřikla babka Babánková a sáhla podvědomě po kabelce, kde měla peněženku se zbytky skromného důchodu, „už jenom to jméno!“ Přitiskla koženkovou tašku k hrudi a pevně držela.

„Klid sousedko!“ Opět uklidňoval strachem chvějící se ženu děda Zdvořáček. „Beroun, staré město z konce 11. století, nemá nic společného s obíráním pocestných. Jeho jméno vzniklo z latinského pojmenování severoitalského města Verona – Berona - Beroun. A tak se nebojte pozdějšího Královského města - jmenovaného v r. 1265, které opevnil a kamennými hradbami obehnal Jan Lucemburský. Tady si dáme oběd a navštívíme Muzeum Českého krasu, v Jenštejnském domě – nejcennějším ve městě.“

Babce Babánkové spadl kámen ze srdce, ale přesto byla ráda, když seděla opět v autobuse a jela k dalšímu cíli dnešního dne. Byl to Svatý Jan pod Skalou. Krajina za okny autobusu se podstatně měnila. Silnička se zúžila a vinula se kolem potoku „Kačáku“ , objevili se skutečně vysoké skály. Na malém parkovišti, před bývalým klášterem již stál průvodce.

„Jé – to je zajímavé pane Zdvořáček, tady se to jmenuje Svatý Jan pod Skalou, přitom hlavní osobou ve zdejším kraji je Svatý Ivan, kterého zde mají na obraze přímo u známého léčivého pramene, u kterého dokonce vznikly na začátku 20. století malé lázně.“ Mudrovala babka Babánková.

„Jó – to je složité vážení.“ Otočil se děda Zdvořáček na celý autobus. „U nás se poustevníkovi Ivanovi říká „svatý“, ale katolická církev jej za svatého ještě neuznala. A tak kostel, který zde byl později postavený a který přímo navazuje na původní poustevnu, Ivanovu jeskyni byl pojmenován podle Svatého Jana Křtitele, který Ivanovi na nedaleké skále věnoval dřevěný křížek, kterým zaháněl různé duchy, trápící ho v jeho jeskyni. Největší účinnost měl na ďábla – tak, že vyletěl přímo komínem ve skalním masivu.“

Babku Babánkovou však více zajímal kámen – klekátko, na němž se modlil poustevník Ivan. Za léta modliteb v něm vyklečel autentické prohlubně. Proto si neodpustila babka poznámku k dědovi Zdvořáčkovi: „Dědku, něco podobného by jste potřeboval u nás v baráku, když se vracíte z hospody. Vám by ten kámen museli měnit každý rok, jinak by jste se proklečel tím kamenem durch.“

Děda Zdvořáček její slova nevnímal nebo je přeslechl, protože právě v ruce držel pohárek s léčivou vodou a hodnotil její příjemnou chuť: „Opravdu dobré, moc dobré,“ uznale pokyvoval hlavou, „ale přece jenom tomu něco schází.“ Sáhl do kapsy vytáhl malou, plochou kovovou lahvičku s nápisem WHISKY. „To je ono teď to má ten správný šmak.“

Večer po návratu z výletu, když oba turisté, doma uléhali do svých postelí, hodnotili dobře prožitý den. „Příště pojedeme opět.“