Na tom našem dvorku – Loupež

Právě odkládal pistolovou pájku, když se k němu Rychlým krokem blížila sousedka babka Babánková, s tiskem v ruce, kterým už z dálky na dědu mávala.

„Sousede už zase vybrali v Karlových Varech, na Staré louce zlatnictví.“ Volala Babánková již z dálky, sotva dechu popadaje.

„Který zlatnictví paní Babánková?“ otázal se děda Zdvořáček, nepřestávaje se zašmírovanejma rukama hrabat v rozbitém vodárenském přístroji, „já tam znám těch zlatnictví hodně, je jich tam jako hub po dešti.“

„Ale sousede to zlatnictví vedle kavárny Elefant, tam co za poslední potopy Karlových Varů sahala voda skoro do prvního poschodí, ještě tam mají na baráku udělanou risku.“

„Ježišmarjá,“ vykřikl Zdvořáček , „to je dobrý. A kdy se jim to stalo?“

„Včera kolem jedenácté hodiny, přijeli tam tři v černém AUDI a takových montérkách jako máte vy dědku na sobě. Chvíli si vybírali, do kterého zlatnictví půjdou a pak šli na to.“

„Tak se podívejme, paní Babánková, v automobilu a AUDI říkáte, no přeci si na zlatnictví nevezmou starou škodovku nebo snad trabanta, takové auto by bylo na pěší zóně moc podezřelé, ale AUDI, Mercedesů… se tam prohání víc než dost.“ Mudroval děda Zdrvořáček.

„Voni, ale byli oblečení celí v montérkách a na hlavách černý kukly.“ Pokračovala celá vyjevená čtenářka černých kronik.

Děda mezi tím leštil černým děravým hadrem zaolejované součástky. „Jo kukla, kukla se dá vyrobit z lecčeho. Někdo si vezme starou černou punčochu nebo ponožku z posledního pohřbu, jiný si ušije černý sáček třeba ze saténu, nebo stačí starý černý svetr, třeba takový jako mám teď v ruce. A co zbraně, zbraně měli?“

„Tady píšou, že samopaly a s tlumičema. Aby nenadělali moc rámusu.“ Četla v řádcích tisku rozechvěle babka.

„To se samo sebou rozumí, paní Babánková,“řekl Zdvořáček, konče opravu vodní pumpy, „kdyby jste chtěla vykrást zlatnictví, tak si na to taky vezmete pořádný náčiní, protože některá zbraň vám nedá ránu, kdyby jste se zbláznila. To chce samopal s tlumičem, aby jste nerušila rámusem lázeňské hosty a nevzbudila policii. To pak ta loupež jde ráz na ráz.“

Děda Zdvořáček sáhl do kapsy pro kostkovaný kapesník, aby si utřel pot z čela a ulevil svém plnému nosu, nějak přes noc nastydl, když se pozdě večer vracel domů. V tom mu z kapsy vypadla mosazná podložka, celá se na slunci třpytila. Poskakovala zvonivě po zámkové dlažbě chodníku a mířila si to ke kanálové mříži, kam zapadla. „Takovejch ještě mám.“ Poznamenal děda Zdvořáček.

Babka Babánková, ale ztuhla. Začala si svého souseda prohlížet jinýma očima a hlavou jí letělo: „Modrá montérková kombinéza s bílými pruhy, černý hadr s dírami v ruce, ta pistolová pájka, někde prý má i doma nějaký revolverový soustruh, každou chvíli mluví o automatech.Teď ta údajně mosazná podložka, co zmizela kdesi v kanálu. Pozdní návrat domů. To není samo sebou. Babánková! Pozor!!! Jaký, že je to číslo na policii???