Na tom našem dvorku - O plechové hubě

Ten nevšední ruch sousedku pana Zdvořáčka, vytrhl od kafe, které snídala s nalámaným starým rohlíkem, zbylým od Vánoc, vánočku již dorazila včera a jak říkala: „Musí se šetřit, krize a placení účtů nepočká.“ Protože rámus znějící domem neustával, šla se podívat, co že se to děje.

„Pane Zdvořáček, copak,copak, nemůžete dospat?“ Začala ranní rozhovor, zvědavou otázkou babka Babánková a při tom pozorovala, jestli se o jejího souseda nepokouší infarkt a sama pro sebe si řekla: „To by mi tak scházelo, aby ho tady na schodech klepla pepka.“

„Paní Babánková, znáte mně, já jsem klidnej člověk,“ mlátil hlavou o stěnu domu děda Zdvořáček, „ale dneska jsem se vytočil.“

„Cože? Vy jste se vytočil nebo kdo Vás vytočil? Uklidněte se sousede a povězte mi to od počátku!“ Chlácholila souseda rozvážná paní Babánková. Zároveň už byla napjatá zvědavostí co bylo důvodem tak velkého rozrušení jinak klidného souseda, na němž, jak říkala sousedkám by se dalo „dříví štípat“. Teď však vypadal, že by to s tím dřívím dopadlo velice zle a létaly by spíše třísky.

„Spím sousedko, zdá se mi takový hezký sen a najednou zvonek.“ Rozhovořil se děda Zdvořáček. „Sen to byl krásný, byl jsem v hospodě „Na Růžku“ pivo teklo proudem, tak jsem si k tomu objednal pečenou husu. Zvonek oznamoval, že už je jídlo hotové a že se nese …. Zvonek se však ozýval stále v určitých intervalech, tolik hus jsem si přece neobjednal! Proberu se a on to telefon.“

Babce Babánkové to nešlo do hromady. „Oni Vám tu husu posílaly z hospody po telefonu? Tah to je pokrok!“

„Žádnou husu pani Babánková! Vy to pletete. On to byl opravdu telefon co mám v kuchyni.“ Vysvětloval sousedce netrpělivě děda Zdvořáček. „Volalo mi O2, že prý mám nezaplacenou fakturu někdy z listopadu, přitom tam má O2 v bance otevřený účet, z kterého si bere pravidelně co provolám nebo spíše neprovolám, protože většina plateb, je za nehorázné poplatky. Chci vysvětlit plechově znějícímu hlasu, že by mělo být vše v pořádku, ale nejde to!“

„Jak to, že to nejde? Vždyť Vám pane Zdvořáček ta telefonní instituce volala , jak jste právě říkal!“ Povídá paní Babánková a čeká na odpověď s otevřenou pusou.

„Byl to automat, paní Babánková, byl to automat!“ Už zase byl v ráži děda Zdvořáček. „Nikdo není tak slušný, aby s Vámi mluvil. Oddrmolí na Vás nařknutí, že jste dlužník automat a hotovo!“

„To snad ne?“ Spadla čelist postarší sousedce. „Někde snad mají telefonní číslo s živým člověkem nebo ne?“

„Volal jsem, čísla vytáčel, ale paní Babánková, samý automat, ta společnost je přeautomatizována. Jediné co se mi podařilo vytočit, jsem byl já.“

„Tak to máte sousede, pak že se říká, že je všade mnoho lidí a musí se propouštět. To jsem teda zvědavá jak a kdo bude propouštět ty automaty?“ Došla k nečekanému závěru babka Babánková. „Brzo se nebudou moci dohovořit ani lidé mezi sebou, aby jim do toho ta plechová huba nekecala.“

„Proto se budu muset domluvit s jiným dodavatelem, kde jsou ještě „lidé,“ kterým budu moci po telefonu vysvětlit, že je chyba na jejich straně a že mají můj účet otevřený, nebude mně automat prohánět od čerta k ďáblu.“ Ukončil hovor mávnutím ruky děda Zdvořáček.