Na tom našem dvorku - Sladký sen dědy Zdvořáčka
Na lavičce pod lipou spal svůj sladký sen v závěru léta děda Zdvořáček. Spalo se mu sladce protože ho nikdo nerušil a co si povídali sousedé na jiných lavičkách ho v podstatě nezajímalo, sem tam občas mávl rukou jako by hlasoval, hlavně že mu pošťačka přinášela důchod a nemusel se zajímat o žádnou jinou práci.
Když ho náhodou probudili, aby se vyjádřil k určitému sporu sousedů, přiklonil se bez znalosti věci, tu k jedné či druhé straně, čímž sice rozhodl hádku, ale přidal na dusnu, které viselo nad dvorkem již delší dobu.
„Já jsem nezávislej,“ vždy říkával, „ale řeknu si co považuju za správné a hlavně co se hodí pro mne.“ A opět usnul, aby si nepřetrhl sen o rajské zahradě, kde mu za bzukotu včel a poletování motýlů, vše přinášela jeho pozice na lavičce přímo pod nos.
Toho dne však bylo všechno úplně jiné. K jeho lavičce přišli páni Zelený, Ducháček, Tomášek, Palubka a Červeňák, že na základě usnesení z domovní schůze v prádelně baráku, lavičku odnesou a opraví. Že už na té lavičce není znát, jestli je modrá, zelená, černobílá, či fialová nebo snad oranžová, natož pak červená. Že je ta lavička prohnilá a silně zapáchá, vyráží na ní plísně a místama i houby. Jako náhradu zde umístí skládací židle, než se lavička vrátí v jednotné barvě, možná i pruhovaná, to závisí na hlasování všech obyvatel domu, kteří o tom rozhodnou na mimořádné schůzi. Kdo se jí nezúčastní, ať se potom nediví jaké barevné monstrum bude stát další léta na dvorku.
Děda Zdvořáček se lekl. Přiznal si, že na poslední schůzi v prádelně spal jako špalek, tak že mu uteklo, jednání o lavičce. Ale přeci pánové Zelený a Ducháček také moc aktivní nebyli, postávali někde v koutku za mandlem a prádelním kotlem, občas něco zabrblali, kdyby se pořádně ozvali, tak by se vzbudil a lavička by stála tam kde je aspoň do jara příštího roku. O to by se svým hlasem určitě přičinil. Vždyť co když ho listonoška na té lavičce nenajde, on nedostane svoji penzi pohodlně do ruky a bude si muset dojít pro důchod na poštu. Hlavou mu dále běželo: „ Nojo, ale lavičku opraví natřou a mne už sem nepustí, skládací židle také zmizí, když už je tu ta opravená lavička, kde budu dostávat tu svojí rentu, natož abych musel jít někam pracovat, když už nebudu mít tu svoji lavičku…“
„Nevstanu!!!“ Vykřikl děda Zdvořáček. „Já z té lavičky nevstanu, i když by jsem tady měl spát do jara. Co na tom, že se jiným nelíbí. Co na tom, že jste do barev, štětců, skelných papírů a dalšího nářadí dali peníze. Já z té lavičky nevstanu. Tady dostávám svůj důchod a jsem spokojený. Celkové mínění mi může vlést na záda, tady mám vysezený svůj teplý důlek a kdybych to měl hnát přes soud tak jak jsem řek do jara nevstanu!!!“
Babka Babánková, která to z povzdálí pozorovala, prohodila „Co to sousede melete? Jak dlouho by Vás ta lavička prožraná červotočem ještě na sobě udržela. Vždyť už se dal ten červotoč i do Vás a vrtá Vám asi v mozku. A hlavně máte poučení pro příště. Nemáte pořád jen spát a oddávat se sladkým snům o své nenahraditelnosti. Potom vše chcete řešit policií a soudy, místo aby jste si přiznal, že už o Vás nikdo nestojí a že Vaše slovo už dávno není bráno vážně. Že už je nejvyšší čas, aby do toho dusna na dvorku, přišel nový vítr s novou nebo opravenou lavičkou.“